Georges Mathieu
Hold Adamovi Parvipontanovi
Artist
Georges Mathieu
(1921, Boulogne sur Mer - 2012, Boulogne Billancourt), French
Název v originále
Tribute to Adam Parvipontanus
Rok1954
Materiál a technikaolej na plátně
Rozměry97 × 195 cm
Klasifikacemalba
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Georges Mathieu je pokládán za jednoho z nejdůležitějších zakladatelů lyrické abstrakce. Současně bývá spojován s obecnějším termínem informel, používaným významným francouzským uměleckým kritikem a kurátorem Michelem Tapié, který byl současně jeho dlouhodobým přítelem a podporovatelem. Georges Mathieu byl umělec samouk, teoretik, editor a také velmi vzdělaný člověk, který studoval matematiku, literaturu, právo, cizí jazyky včetně angličtiny, latiny, řečtiny, španělštiny a ruštiny. Cestu ke své nepředmětné malbě, založené na experimentu, absenci výchozí představy, totální výrazové svobodě a silné projekci emocí a energie nalezl v závěru druhé světové války. K technické preciznosti svého individuálního stylu dospěl v roce 1950, a osobně ho označoval jako „non-figuration psychique“ či „abstraction lyrique“. Jeho drippingová malba spočívala v gestickém přístupu k barvě, nanášené na plátno přímo z tuby. Touto estetikou se Mathieu oprostil od tradice malířské řemeslnosti a humanistické řecko-římské tradice. Způsob vzniku jeho obrazů se svým výrazem celkově odpoutal od dosavadní tradice malby a odkazoval na metodu japonské kaligrafie, která se vyznačuje prvky, jako jsou meditace, soustředění, improvizace a rychlost. Prvek okázalosti, dekoru a elegance, jež z jeho pláten cítíme, byl ve své době protestem proti soudobé společnosti a její šedé uniformní konformitě. Počínaje rokem 1954 Mathieu začal používat monumentální mnohametrové formáty a pojímat proces malby jako veřejný umělecký počin. Tyto excentrické akce svým charakterem přímo předjímaly happeningy a akční malbu šedesátých let. Performativní dimenze jeho praxe posiloval také hudební, taneční, nebo dokonce bojový doprovod, ale i přítomnost diváků nebo kamery. Gesta, jimiž vystupoval proti ploše plátna, byla někdy rychlá a násilná, jindy pomalá a rituální. Akt malby spočíval ve vstupu do stavu podobného tranzu, vyžadoval energii celého jeho těla na duchovní i fyzické úrovni. Pocta Adamovi Parvipontanovi (1954) patří k nepočetné skupině zenových pláten, založených na minimálním gestickém vstupu na barevně odstíněné podkladové ploše plátna. Prostřednictvím jediného intenzivního tahu štětce tu tak dosahuje maximálního výrazu. Vyjádření v jediném autonomním znaku umožňovalo podle autora prostor pro zcela mimořádný a intenzivní efekt. Meditativní poetickou polohu, kterou nacházíme v intuitivnosti a tiché koncentrovanosti tohoto jediného bílého tahu tu zesiluje i sofistikovaná barevná skladba plátna, která se odlišuje od jeho obvyklé koloristické skladby. Název plátna odkazuje k významnému filozofovi a duchovnímu, který žil v Paříži v polovině dvanáctého století. Byl zakladatelem tzv. školy parviponťanů, ve svých spisech se zabýval logikou a dosáhl velkého věhlasu.Georges
Mathieu (1921, Boulogne-sur-Mer – 2012, Paříž) se po studiu literatury a filozofie
začal v roce 1942 věnovat malbě. Cestoval a pracoval v Japonsku, USA,
Brazílii, Argentině a Středním východu, ale většinu času strávil v Paříži.
Již v průběhu padesátých let si získal
pozornost mezinárodního publika a jeho dílo bylo vystavováno na několika
přehlídkách. Svou první samostatnou výstavu měl v Galerii René Drouin
v Paříži (1950), o dva
roky později následoval výstavní debut v New Yorku (Stable Gallery, 1952). V roce 1959 byly jeho práce součástí
výstavy documenta 2 v německém Kasselu. První velké
retrospektivy měl v Musée d´Art Moderne v Paříži
(1963) a v Grand Palais v Paříži (1978). Jeho díla jsou zastoupená
v nejdůležitějších muzeích světa, mimo jiné v Art Institute of Chicago; Guggenheim Museum, New York, Museum of Modern
Art, New York; Kunstmuseum Basel; Musée National d´Art Moderne, Paříž; The National Museum of Modern Art, Tokio;
Princeton University Art Museum, Princeton; Los Angeles County Museum, Los Angeles;
Bezalel-Museum, Jeruzalém. Svůj umělecký koncept
definoval v eseji Analogie de la non-figuration (Analogie
nefigurace, 1949) a v knihách
Au-delà du tachisme (Po tašismu, 1963), Le Privilége d´Etre (Privilegium bytí, 1967).
