Jan Kubíček
Dělení vertikálou, horizontálou, diagonálou
Autor
Jan Kubíček
(1927, Kolín - 2013, Kolín), národnost: česká
Název v originále
Dělení vertikálou, horizontálou, diagonálou
Rok1968-1970
Materiál a technikaredispero na papíře
Rozměry60 × 42 cm
Klasifikace
kresba
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Jan Kubíček byl výrazným českým představitelem poválečného konstruktivně-konkrétního umění, který po sobě zanechal originální dílo, jehož procesuální aspekty ukazují na spřízněnost se soudobým konceptuálním uměním. Na uměleckou scénu nastoupil v průběhu šedesátých let a po počátečních experimentech s tehdy aktuálními informelními a lettristickými tendencemi se začal koncentrovat na oblast konstruktivního umění. Od konce šedesátých let se jeho pozornost vydává k systematickému ohledávání formálních otázek, přičemž první konstruktivní plátna se vyznačovala velkou mírou tvarové a obsahové redukce, založené na práci s nejjednoduššími geometrickými formami. Jeho práce také záhy ukazují zájem o vizualizaci procesu transformace obrazových prvků, kde jednotlivé dílo nahrazuje obrazová série, často realizovaná v rámci jednoho plátna, čímž se výrazně vymezuje vůči tradičnímu malířskému přístupu. Všem jeho plátnům předchází také detailní kresebná příprava, která současně tvoří zcela samostatný a integrální prvek jeho tvorby; mimo to rozvíjel Kubíček svůj konstruktivní slovník také v objektech a fotografiích. Jeho výrazový slovník na konci šedesátých let spočívá v základním dělení čtverce, přičemž dělící princip protíná plochu ve vertikálním, horizontálním nebo diagonálním směru a svými redukovanými formálními postupy připomíná americký minimalismus. Posléze svou pozornost přesouvá k ohledávání různých možností vnitřního členění čtverce, které se v rámci zachyceného procesu v posledním obrazci spojují. Některé práce ze sedmdesátých a počátku osmdesátých let jsou zasvěceny principu dislokace. Tuto metodu označuje jako “akci”, s jejíž pomocí narušuje strukturu čtverce, která se může odštěpit a posunout do prostoru. V dislokacích již také pracuje s prvkem náhody, prostřednictvím otáčení a pohybu prvků podporuje efekt dynamiky. Od počátku osmdesátých let pracuje s kruhem jako novým základním tvarem, jež mu umožní vnitřní obrodu výtvarného projevu. Práce s kruhy a půlkruhy do jeho tvorby přináší také komplikovanější kompozice, jež se stávají méně snadno dešifrovatelnými. Práce jsou více determinovány narušením logického řádu, který umožňuje dosáhnout zajímavějšího a bohatšího výsledku. První variantou je zobrazení redukce základního tvaru a změny v rámci jednoho obrazu, druhou variantou je rozdělení procesu na dva obrazy. V pozdních devadesátých letech vstupuje do obrazů výraznější barevnost, navazující na charakter jeho rané tvorby. V posledních letech života se věnoval výhradně médiu kresby, tyto kompozice se vyznačovaly větší komplikovaností a současně silnou provázaností se staršími tvůrčími etapami. Kresba Dělení vertikálou, horizontálou, diagonálou (1968/1970) pochází z Kubíčkova raného konstruktivního období. Ukazuje na základní možnosti dělení čtverce, které Kubíček paralelně rozpracovával také ve své malířské tvorbě. Teprve po jejich důkladném výzkumu se jeho kompozice začaly přesouvat k vnitřně komplikovanějším kompozicím sledujícím možnosti vnitřního strukturování čtverce a jejich následného sčítání do koncového motivu. Jan Kubíček (1927, Kolín – 2013, Kolín) studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Jana Nováka a posléze absolvoval také studium scénografie na Akademii múzických umění u profesora Františka Tröstera. Jedním z jeho prvních veřejných vystoupení byla účast na výstavě Umění mladých výtvarníků Československa (Jízdárna Pražského hradu a Dům umění města Brna, 1958), která sdružovala mladé umělce odmítající požadavky socialistického realismu. V tomto období experimentoval s podněty informelu a lettrismu, přičemž svůj originální konstruktivní styl nalezl na konci šedesátých let. Jeho práce se tehdy objevovaly na důležitých výstavách, mezi které patřila přehlídka Nové citlivosti v roce 1968 (Brno, Karlovy Vary, Praha); důležitá byla také jeho samostatná výstava v Galerii Václava Špály v Praze v roce 1969, která ukázala na jeho schopnost uchopit celý prostor jako celek. V šedesátých letech byla jeho tvorba také několikrát vystavena na samostatných (Galerie Teufel, Koblenz, 1968; Galerie du Disque Rouge, Brusel, 1968; Galerie Schütze, Bad Godesberg, 1969) a skupinových výstavách prezentujících soudobé československé konstruktivní tendence v německém prostředí (Zeitgenössische tschechoslowakische Graphik und Plastik, Kunsthaus Hamburg, 1965; Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei, Studio Galerie der Johann Wolfgang Goethe Universität, Frankfurt am Main, 1967; Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei, Kunsthalle-Fembohaus, Norimberk, 1967). Naději na mezinárodní úspěch mu však záhy znemožnil příchod normalizace, během níž se jeho dílo odvíjelo v izolaci, bez možnosti dialogu a konfrontace. Kvůli problematickému hodnocení své tvorby ze strany oficiální kulturní scény byl nucen se z existenčních důvodů věnovat ilustraci dětských knih a návrhům filmových plakátů a knižních obalů, jimiž si však získal popularitu. První retrospektivní výstavu mu v roce 1993 uspořádalo Muzeum Wilhelma Hacka v Ludwigshafenu, v Čechách byla jeho dosavadní nejdůležitější přehlídkou retrospektiva v Galerii hlavního města Prahy v roce 2014. Jeho tvorba je zastoupena ve sbírkách institucí, jako je Národní galerie Praha, Museum Kampa, Praha, Städtische Kunstgalerie, Bochum, Museum Folkwang, Essen, Mittelrheinmuseum v Koblenzi, Wilhelms-Hack-Museum, Ludwigshafen am Rhein, Stedelijk Museum, Amsterdam, Muzeum Narodowe, Wroclaw, Museum Sztuki, Lodž a řadě dalších.
