Károly Hopp-Halász

Museum

Náhled

Autor Károly Hopp-Halász (1946, Paks - 2016, Paks), Maďarská

Název v originále Museum

Rok1973

Materiál a technikastříbrotisk na papíře

Rozměry29,7 × 21 cm

Klasifikace fotografie

Credit LineSoukromá sbírka, dlouhodobá výpůjčka Kunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis díla Maďarský experimentální umělec Károly Hopp-Halász se umění začal věnovat na konci šedesátých let. Určujícím faktorem jeho tvorby byla abstrakce, do níž v rámci konceptuální atmosféry sedmdesátých let proniklo konceptuální umění, akční umění a land art. Pro jeho tvorbu jsou signifikantní také experimenty se světlem a fotografií nebo filmem, body art a práce s videem. Vzhledem ke své umělecké i sexuální orientaci, které ho vyčleňovaly z tehdejšího normalizovaného prostředí, se pohyboval na pozadí tehdejší maďarské umělecké scény. Halászův osobní styl se formoval vlivem avantgardní tradice, nových konceptuálních tendencí a osobních prožitků vycházejících ze skrývané a tabuizované identity. Jeho hlavní zájem se koncentroval na otázku geometrické obraznosti a její vztah k vlastnímu tělu, nahlíženému skrze soukromou mytologii. Důležitými faktory tu jsou také serialita a multiplikace, které ukazují na konceptuální přístup a procesuální formování jeho tvorby. Důležité tvůrčí zázemí poskytlo Hopp-Halászovi působení ve skupině Pécsi Mühely (Ferenc Ficzek, Károly Halász, Károly Kismányoky, Sándor Pinczhelyi, Kálmán Szíjárto) v Pécsi v jižním Maďarsku, které se v letech 1969–1980 stalo centrem inovativních uměleckých aktivit. Ve svých kolektivních experimentech navazovali na myšlenky Bauhausu a tradici geometrické abstrakce, a kombinovali tradiční a současné formy geometrického umění s tendencemi land artu. Významnou roli zde hrála zejména fotografie jako nástroj k dokumentaci jejich landartových akcí. V raném období se seznamovali také s vlivy op-artu a pop-artu, jimž v místním maďarském prostředí chyběla návaznost na konzumní kulturu. Halász jejich podněty v rámci apropriačního principu přebíral a využíval je k sebereflexivním vizuálním experimentům apropriované a sebereflexivní vizuální experimenty, v nichž se věnoval vztahu masové komunikace a individuální lidské existence. Fotografii používal i k vytváření zřetelně efemérních kompozic, v jejichž světelném a fotografickém experimentálním provedení vzdával hold László Moholy-Nagymu a současně ukazoval na osobní tendenci k narativitě a práci s vlastním tělem, jehož prostřednictvím reflektoval společenské represe vůči gay komunitě. V první polovině sedmdesátých let se přirozenou součástí jeho děl staly fotografické akce, v nichž využíval své vlastní nahé tělo, které používal pro konstrukci nekonečných variací živé geometrie ale i jako hravý odkaz ke své vlastní identitě. Výrazně intimní i kritický vztah měl také k médiu televize, jež bylo v dané době režimem využíváno pro záměrnou manipulaci společnosti. Halász do motivu televize současně projektoval svůj vlastní obraz a pozornost tak vědomě přesouval ke své vlastní osobnosti. Jedním z nejvýraznějších počinů se stala jeho Modulated Television series (1972–1973), kdy přes obraz televizního přenosu vrstvil geometrické vzory na transparentní fólii, čímž přepisoval konvenční televizní obrazy a vymaňoval je tak z oficiálního politicko-estetického kontextu. V období osmdesátých let se primárně věnoval post-geometrii a neo geo. Série Structure variations (1987–⁠1988) byla založena na práci s tečkou jako symbolem čistě geometrického přemýšlení a základním prvkem jeho mytologie, zatímco Open Geometry (1987) kombinovala geometrickou malbu s fotografickými fragmenty nahého mužského těla. Ve své pozdní tvorbě se Hopp-Halász věnoval zejména tvorbě digitálních obrazů a počítačových tisků. V reakci na absenci potenciálních výstavních aktivit pro avantgardní umělce v Maďarsku se Károly Hopp-Halász rozhodl pro vytvoření vlastního konceptu muzea (Museum, přičemž svůj vlastní archiv nazýval Mini-Museum), přičemž tato politicky a institucionálně nezávislá muzejní platforma měla řadu variant. Dané myšlenky rozvedl také ve formě akce realizované v roce 1973 na zahradě svého uměleckého přítele Brúna Gelléra. Práce sestávala z domácích zavařovacích sklenic, z nichž se staly pomyslné vitríny pro vlastní miniaturní geometrické objekty suplující makety uměleckých děl, což s sebou přineslo možnost setkání avantgardního a veřejného světa s privátním, domácím a venkovským prostorem a vyvolávalo otázky po ochraně a institucionálním muzeologickém zprostředkování uměleckých hodnot v době společenské nesvobody. Hopp-Halász v nich vědomě odkazoval na princip tzv. „artists’ museums“, prezentovaných na documenta 5 v Kasselu (1972). Později realizoval ještě radikálnější řešení (The Museum of Present and Future I–II), v němž nefigurují makety uměleckých děl, jen jména jeho oblíbených umělců na injekčních ampulích. Jejich poselstvím byla kritika importu západního umění v podobě jakéhosi instantního séra, jehož forma nebyla schopná adekvátně reagovat na místní společenské problémy. Károly Hopp-Halász (1946, Paks – 2016, Budapešť) pocházel z maďarského města Paks, kde také strávil většinu života a působil jako edukátor v místním kulturním centru. Navštěvoval Střední uměleckou školu v Pécsi, obor dekorativní malby (Muvészeti Gimnázium, Pécs, 1962–1965). Patřil k zakladatelům a členům Pécsi Mühely (Pécs Workshop), která působila v období 1968–1980 a vycházela z podnětů Bauhausu. V roce 1972 podnikl cestu po západní Evropě, kde se blíže seznámil s hnutím Fluxus, soudobým konceptuálním uměním a navštívil výstavu documenta 5 v Kasselu (1972), která se pod kurátorským vedením Haralda Szeemana proměnila v sérii performancí a eventů. V roce 1971 byl ve výběru umělců pro nerealizovanou výstavu maďarského konceptuálního umění (kurátor Lászlo Beke). V letech 1972 a 1973 se účastnil setkání a výstav v kapli v Balatonbogláru. Sám v šedesátých a sedmdesátých letech organizoval řadu výstav umění a užitého umění. V období 1974–1979 pracoval jako grafický designér a organizátor výstav v Janus Pannonius Múzeum v Pécsi. Velká většina jeho uměleckých a organizačních aktivit je svázána s rodným městem. Inicioval zde vznik Experimentálního vizuálního uměleckého kempu (Experimental Visual Art Camp of Paks, 1979/1980). V roce 1979 se zúčastnil výstavy Works and Words v De Appel v Amsterodamu. Po revoluci získal stipendium Collegium Hungarium pro pobyt v Římě; v rodném Paksu založil uměleckou galerii Paksi Képtár, kterou řídil v letech 1991–2006. Jeho díla jsou dnes zastoupena ve sbírkách jako: Herman Ottó Múzeum, Miškovec; Janus Pannonius Múzeum, Pécs; Artpool, Budapešť; Ludwig Múzeum – Museum of Contemporary Art, Budapešť; LIMA, Amsterdam; Cavallini, Florencie; Neue Galerie am Landesmuseum Joanneum, Štýrský Hradec; Marinko Sudac Collection, Záhřeb nebo Kampa Museum, Praha. Hopp-Halász získal také několik ocenění, mezi nimi i Maďarský státní řád za zásluhy o město Paks (Order of Merit of the Hungarian Republic, Pro Urbe Paks; 1996); Uměleckou cenu Sorosovy nadace (Fine Artists’ Prize of the Soros Foundation; 1997) nebo Cenu Mihály Munkácsyho (Mihály Munkácsy Prize; 2006).