Běla Kolářová

Bez názvu

Obrázek není dostupný

Náhled

Artist Běla Kolářová (1923, Terezín - 2010, Praha), národnost: česká

Název v originále Bez názvu

Rok1970-1980

Materiál a technikakombinovaná technika (líčidla) na papíře

Rozměry36,6 × 50,1 cm

Klasifikacepráce na papíře

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis dílaBěla Kolářová byla výrazná česká umělkyně a fotografka. Ačkoliv své práce primárně tvořila v ústraní jako osobní privatissimum, jsou neodmyslitelně spojeny s tzv. „druhou avantgardou“ šedesátých let. Její přístup vynikal výraznými konceptuálními rysy a důrazem na absenci uměleckého rukopisu. Spolu se svými konstruktivisticky orientovanými vrstevníky se ve své tvorbě vztahovala k otázkám tvůrčího procesu, ale i výchozího konceptu, určujícího podobu výsledné kompozice. V kontrastu k přísnému konstruktivismu je její tvorba výrazově bližší tendencím neodadaismu a nové citlivosti, které zohledňují hravý přístup k řádu a geometrické struktuře. Pro její nezaměnitelný projev je příznačná intimita a autentičnost; použité materiály nebo techniky jsou neodmyslitelně spjaté s oblastí ručních a domácích prací, vařením a stereotypně pojatým ženským světem obecně, čímž nachází intuitivní spřízněnost s feminismem. I v dnešním diskurzu působí některé materiály, které do své tvorby implementovala, stále průkopnicky a aktuálně. Cestu k umění jí otevřelo médium fotografie, jemuž se věnovala od poloviny padesátých let. Motivům dominovaly záznamy banálních předmětů a jejich fragmentů, aranžované do geometrických rastrů. Posléze se zaměřila na experimentování s negativy v temné komoře (fotogramy a rentgenogramy, umělé negativy a kresba světlem). Odtud se její zájem přesunul k tvorbě koláží a asambláží z předmětů denní potřeby (sponky, líčidla, patentky, zbytky kuchyňského odpadu), které jsou pro svůj vztah k otázkám racionální struktury originálním příspěvkem k tehdy aktuálním konstruktivistickým a minimalistickým tendencím. Důležitým momentem je skladba předmětů do základního rastru či geometrické kompozice. Originální je na nich ale narušení řádu prostřednictvím náhody, intuice a humoru, ale i prostoupení veřejného a intimního prostředí. Právě prvky osobní, intimní sféry a zapojení náhody ji odlišují od zahraničních vlivů (skupina Zero, Martial Raysse), k nimž se ve své tvorbě vztahovala. Asamblážím se věnovala do roku 1971, přičemž některé z nich lze vnímat i jako reakci na nelehký vývoj politické a společenské situace. V sedmdesátých letech vznikají rozměrné kresby líčidly a tělesné otisky, které souvisejí s dobovými tendencemi body artu a také s novým chápáním tělesnosti a erotismu ve výtvarném umění. Práce z let 1981–1985, které strávila sama v Praze, jsou vesměs zřetelně více “ženské“ a obsahují autobiografické aspekty; v tomto období vytvořila ale také některá metaforická, až politicky laděná díla. V další etapě své tvorby se umělkyně přestává soustředit výhradně na téma ženské existence a identity a realizuje cyklus asambláží ve spolupráci s manželem Jiřím Kolářem. Námětem jí již nejsou obrazy, ale texty nebo jejich fragmenty. V následujících letech se do jejího díla vrací i obrazová předloha, která se stává součástí humorných a barevně exponovaných asambláží. Bez názvu (70. léta) je abstraktní kresba líčidly na papíře, jejíž vznik lze datovat do druhé poloviny sedmdesátých let. Toto období pro Kolářovou znamenalo nemožnost vystavovat, ale na druhé straně měla v roce 1975 možnost doprovázet manžela na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku a v roce 1979 do Západního Berlína, kam byl Kolář pozván v rámci ročního stipendia DAAD. Kolářová tehdy navázala na své kosmetické vzorníky a práce s líčidly z poloviny šedesátých let, které představila na své první samostatné výstavě v Galerii Na Karlově náměstí (1966). Do nové tvorby z druhé poloviny sedmdesátých a osmdesátých let vstoupilo výrazné napojení na vlastní tělesnost a rozvinula i nové technické postupy. Mimořádnost této kresby spočívá v tom, že prokazuje schopnost autorky oprostit se od jakýchkoliv svazujících struktur směrem k volnému rukopisu. Kolářová se tu tak vymanila i z profilu svých tehdejších kreseb s líčidly, v nichž tematizovala ženské prostředí a oblast každodennosti. Zde líčidla nahrazují běžné malířské prostředky a jejich koloristické odstínění nebo strukturální a haptické kvality. S velkou lehkostí se jí tu podařilo dosáhnout monumentálního výrazu s výraznými imaginativními možnostmi čtení. Práce tak představuje zcela mimořádnou ukázku její umělecké experimentální kreativity, která si i nadále zachovává svou svěžest a nadčasovost. Běla Kolářová (1923, Terezín – 2010, Praha) se od přelomu padesátých a šedesátých let pohybovala v okruhu experimentálních neokonstruktivistických tendencí. Spolu s manželem Jiřím Kolářem patřili k zakládajícím členům skupiny Křižovatka (1963–1968). V období šedesátých let se účastnila několika důležitých skupinových výstavních projektů (Křižovatka, 1964; Surrealismus a fotografie, 1966–1967; Nová citlivost, 1968). V roce 1966 měla svou první samostatnou výstavu v Galerii na Karlově náměstí. Vystavovala také na legendární výstavě Někde něco (Špálova galerie, Praha, 1969), na níž se prezentovala svými instalacemi se souhrnným názvem Co vzniká a zaniká každý den, prezentující rozmanité formy eat artu. Vždy však zůstávala ve stínu svého manžela, v souvislosti s tím se starala o zajištění společné finanční existence a vlastní umělecké tvorbě se věnovala jen ve volném čase. Po potlačení pražského jara jí byla znemožněna další výstavní činnost. Na podzim roku 1975 doprovázela svého muže na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 1979 odjela spolu s Jiřím Kolářem do západního Berlína, kde on získal roční stipendium. Zatímco Kolář posléze emigroval do Paříže, Kolářová se vrátila do Prahy, aby zachránila Kolářovu sbírku a jeho umělecká díla, která postupně posílala do Francie. Výjezdní povolení získala až v roce 1985. Zpět do vlasti se natrvalo vrátili v roce 1999. Po roce 1989 jí byla uspořádána řada retrospektivně koncipovaných výstavních projektů doma i v cizině. Internacionální úspěch jí přinesla zejména účast na Documenta 12 v německém Kasselu v roce 2007. Do mezinárodního dobového kontextu její tvorbu uvedly také výstavy Transmissions: Art in Eastern Europe and Latin America, 1960–1980 (Museum of Modern Art, New York, 2014) a Making Space: Woman Artists and Postwar Abstraction (Museum of Modern Art, New York, 2017). V současnosti je její tvorba zastoupena ve sbírkách mnoha českých, ale i zahraničních institucí, jako Tate Modern v Londýně nebo Museum of Modern Art v New Yorku.