Carlos Cairoli
Rytmus
Autor
Carlos Cairoli
(1926, Buenos Aires - 1995, Chartres), národnost: argentinská
Název v originále
Rythme
Rok1963
Materiál a technikakoláž
Rozměry 50 × 65 cm
Klasifikace
koláž
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Carlos Cairoli je známý pro své abstraktní geometrické koláže, reliéfy a sochy. Signifikantním faktorem Cairoliho konstruktivismu je jeho napojení na vitální přírodní síly a výrazná citlivost k aspektu světla. Od roku 1950 získává jeho tvorba také prostorové dimenze. Jeho prostorové konstrukce oproštěné od křivek se věnují vztahu vertikál a horizontál, který je tu nejčastěji tematizován prostřednictvím kompozic z transparentních termoplastových desek. Použití industriálních materiálů, jako je kov a transparentní termoplast, ale i technologií volených pro povrchovou úpravu, jako je svařování, šroubování, leštění nebo malba sprejem, ukazují na úzký vztah k architektuře, s níž jeho práce spojuje také zájem o otázky prostoru, ale i vztah světla a stínu. Zatímco starší práce byly komplikovanější a výraznou roli v nich hrály kovové pruty, pozdější díla vznikající od roku 1971 jsou jemnější a výrazově oproštěnější, obsahují méně kovových prvků a koncentrují se na kladení transparentních desek plátů v řadách za sebou. Často se vztahují k otázce decentralizace nebo pravého úhlu, čímž evokují dojem určité vizuální diskontinuity. Rythme (1963) patří do série Cairoliho koláží vytvořených v období šedesátých let. Na slovník neokonstruktivismu odkazuje černobílá skladba kompozice, která je založena na vztahu jednotlivých ploch a geometrických elementů a rytmu jejich řazení, čímž je docíleno ohledávání všech potenciálních situací. Umělec
Carlos Cairoli (1926, Buenos Aires ─ 1995, Chartres) získal umělecké vzdělání v rodné
Argentině, ale jeho tvorba je silně spjata s pařížským uměleckým
prostředím. Na konci čtyřicátých let
poznal Torrese-Garcíu, prostřednictvím kterého se blíže seznámil
s teoriemi konstruktivismu. Inspirován uměním Pieta Mondriana napsal
v roce 1933 Arte Constructivo, věnované právě Mondrianovi. Od roku 1950
analyzoval trojdimenzionální prostor, kde zkoumal zejména principy rytmu,
opakování a jeho vnímání. Zajímal se o světelné efekty a za tímto účelem
vstoupil do výzkumné skupiny vedené Lucio Fontanou. V roce 1952 se
přestěhoval do Paříže, kde se od roku 1955 pravidelně účastnil Salon des
Reálistes Nouvelles. Později vstoupil do skupiny Espace, která zaujímala méně
utopické stanovisko ve vztahu k neoplastickému ideálu synkretizace umění
v rámci architektonického prostoru. Na počátku šedesátých let vstoupil do
skupiny Mesure, kterou založili Georges Folmer a Jean Gorin. V souvislosti
se svým vlastním názorovým směřováním založil Cairoli novou skupinu pod názvem
Centre International des Rechers Spatiales Formelles a účastnil se mezinárodní
výstavy ve Stedelijk muzeu v Amsterodamu (Experiment in Constructie, 1962)
a v Curychu (Experiment in Flasche und
Raum), které se věnovaly různým avantgardním hnutím, především z oblasti
časoprostorového výzkumu. Cairoli kriticky vnímal popularizaci svého hnutí, což
ho vedlo k distancování se od jeho komercializace.
