Jiří Černický

Tekuté jmelí

Náhled

Artist Jiří Černický , česká

Název v originále Liquid Mistletoe

Rok2003

Materiál a technikaakryl, kombinovaná technika a koláž na plátně

Rozměry115 × 140 cm

Klasifikacemalba

Credit LineKunsthalle Praha (Sbírka Evy a Petra Zemanových)

Licenční podmínky

Popis díla Jiří Černický je jednou z nejvýraznějších uměleckých osobností české umělecké scény devadesátých let dvacátého století. Jeho postkonceptuální díla se vyznačují snahou komunikovat problémy soudobé společnosti a současně upoutávají svou materiálovou povahou. Černického rané umělecké aktivity z počátku devadesátých let souvisely s jeho původem ze severních Čech. V Ústí nad Labem a hnědouhelném povrchovém dole v Chabařovicích také realizoval své první veřejné akce, zaměřené na intervence do sociální reality místního prostředí. Příznačným prvkem těchto performancí byla práce s vlastním nahým tělem, což mělo akcentovat transformační schopnost umění a současně upozornit na opětovně zpřístupněný veřejný prostor a znovunabytí občanských práv a svobod. Velmi záhy se však Černického projev vyvázal ze závislosti na místním prostředí a kontextu a otevřel se globálnímu vnímání světa; zachoval si však svůj zájem o akcentaci sociálních a environmentálních otázek, schopnost osobní introspekce a tendenci k experimentu. V jeho tvorbě se také trvale projevuje snaha prověřovat společenskou důvěru k ideologiím, náboženské víře a spiritualitě obecně, což souvisí s jeho osobní zkušeností s životem v prostředí reálného socialismu a přechodem společnosti do kapitalismu, jejichž stinné stránky dokáže číst kritickým okem a konfrontovat s kulturními a společenskými poměry v odlehlých částech světa. Zájem o umění modernistických avantgard vnesl do jeho vlastního uměleckého přístupu výrazně utopickou složku, ale současně podnítil i snahu vést neotřelý dialog s uměleckými směry a styly minulosti. K prověřování vybraných témat volí mystifikační pseudovědecký přístup, jemuž nechybí dadaisticky podvratný humor, dětská přímočarost, patetičnost, ale ani schopnost spojovat a konfrontovat mýtus s realitou a dokument s fantazií. Prvek performativity později vstupuje i do Černického obrazů a objektů, což souvisí s jeho dispozicí k překračování a prostupováním hranic jednotlivých médií, žánrů a směrů, a vytváření záměrně hybridních forem. Jeho obrazové série (Dolby malba, Vnitřní malby, Předmalby, Minimax) ve skutečnosti představují komplikované trojrozměrné asambláže, jejichž součástí mohou být velmi různorodé předměty z běžného života a syntetické materiály, které se ve své podstatě vůči malbě a její estetizující podstatě spíše vymezují. Záměrná antiestetičnost a akcentace domácího kutilství tu podvratně vystupují vůči přetrvávající místní tendenci k sakralizaci malířského aktu a současně ukazují na vnitřní provázanost umění s jinými oblastmi života. Daný přístup ozřejmuje také skrytou spojitost této části jeho tvorby s jeho konceptuálními projekty, v nichž neváhá neotřelým formálním provedením cílit na konfrontační a polemická témata, aniž by ve svém vyjádření ustupoval ze záměrně pěstované mnohoznačnosti. Vyjadřovací forma Tekutého jmelí (2003) odkazuje k Černického kresbám ze souboru Příběh (1995), který tvořil pomyslný obrazový dokument k jeho putování po africkém kontinentu. Forma abstraktního vyjádření s narativními momenty vychází z nově se etablující oblasti komiksu, který v českém prostředí od devadesátých let vstupoval do uměleckého vyjádření. Práce tak v sobě koncentruje různé, jen lehce naznačené obsahy a usiluje o nastínění procesu jejich transformace v čase, což odráží rychlý a neustávající informační tok postmediální doby, kde se potkávají a překrývají různé a navzájem nesouvisející informace. Jiří Černický (*1966, Ústí nad Labem) navštěvoval v letech 1987–1990 Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Po přestěhování do Prahy studoval nejprve na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1990–1993) a posléze na Akademii výtvarných umění v Praze (1993–1997). Od roku 2010 vede ateliér malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Příležitostně působí také v pozici kurátora, věnuje se i psaní básní a beletrie. V roce 1990 před nástupem na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval několikaměsíční brigádu v hnědouhelném povrchovém dole v Chabařovicích. Realizoval zde veřejné akce zaměřené na intervence do sociální reality Ústí nad Labem (Stodola, 1990; Otevřená hranice bytu, 1991) a dvě radikální performance, kde výrazný vizuální prvek tvořil obrovský těžební stroj (Největší grafika na světě, 1990; Meteo Body Painting, 1991). Již kolem roku 2000 se jeho tvorba začala objevovat v mezinárodním kontextu na kolektivních výstavách, tematizujících umění středo- a východoevropského regionu: After the Wall (Moderna Museet, Stockholm; Ludwig Museum, Budapešť; Hamburger Bahnhof, Berlín; 1999–2000), Hot/Cold? – Summer Loving (Zacheta National Gallery of Art, Varšava, 2006), Form Follows… Risk (Futura, Praha; Národní galerie, Bratislava, 2007), Central Europe Revisited (Esterhazy Castle, Eisenstadt, Rakousko, 2008), A Part of No-Part: Parallelisms between Then and Now (Chelsea Art Museum, New York, 2010), Format of Transformations 89-09 (MUSA auf Abruf, Vídeň, 2010), 90s: Scars (Museum of Modern and Contemporary Art, Rijeka, 2021). Mezi významné samostatné přehlídky jeho tvorby z poslední doby patří výstavy Divoké/ý sny (Galerie Rudolfinum, Praha, 2016) nebo S drakem v zádech (Futura, Praha, 2018–2019). Skupinové výstavní projekty, jako Po sametu. Současné české umění s přesahy do minulosti (GHMP – Dům U Zlatého prstenu, Praha, 2009), Narušená rovnováha Revisited (Dům umění Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2021–2022), Heroin Crystal: Generace devadesátých let v GHMP (GHMP – Dům U Kamenného zvonu, Praha, 2022) upozornily zejména na jeho roli ve formování české umělecké scény devadesátých let. Za své umělecké aktivity byl Jiří Černický několikrát oceněn: je nositelem Sorosovy ceny (1996), Ceny Jindřicha Chalupeckého (1998) nebo bělehradské 48. October Salon Award (2007). Jeho práce se nachází ve sbírce Národní galerie Praha; Galerie hlavního města Prahy; Museum of Contemporary Art, Miami; Museum für angewandte Kunst, Vídeň nebo Musée d'art moderne et contemporain, Saint-Étienne.