Jiří Kolář

Charitas

Obrázek není dostupný

Náhled

Artist Jiří Kolář (1914, Protivín - 2002, Praha), národnost: česká

Název v originále Charitas

Rok1964

Materiál a technikakoláž (roláž) na kartonu

Rozměry80 × 60 cm

Klasifikacekoláž

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis díla Jiří Kolář byl významný český básník a výtvarný umělec, který si mezinárodní uznání získával již od šedesátých let. Na uměleckou scénu nastoupil ve třicátých letech jako básník a literát ovlivněný surrealismem. Jeho prvním výrazným počinem se staly deníkové záznamy Roky ve dnech (1947), které byly syrovou a ironickou reakcí na nejkonkrétnější realitu okolního světa. Aspekt každodenního pravidelného (deníkového) vyjádření se posléze stal v podstatě integrální součástí všech jeho celoživotních tvůrčích aktivit. Prostřednictvím své poezie byl schopen reflektovat svět ve své celistvosti, ve všech různých fazetách, nahlížet ho z mnoha úhlů. Dopad stalinské a gottwaldovské éry na život jednotlivce reflektoval v pozdějších básnických sbírkách Rod Genorův, Prometheova játra (1950) nebo Jásající hřbitov (1950). Přestože poezie zaujímá v kontextu celé jeho tvorby zásadní postavení, je pro jeho přístup k ní příznačný spíše rozchod s její přirozenou povahou. Kolářův odchod z oblasti jazyka a literatury zastupuje soubor strojopisné poezie Básně ticha (1959–1961), který se pohybuje již v oblasti čistého typogramu. K rozchodu s psaným slovem u něho dochází postupně až do roku 1963, kdy se stále zřetelněji posouval k oblasti vizuálních obrazů, do nichž se promítla jeho básnická schopnost k vytváření metafor, ale i tendence k destrukci původních celků a jejich opětovnému kolážovitému skládání. Prostřednictvím vizuálních experimentů představoval také typ umělce, kterému se dařilo zbavovat umění poválečného existenciálního balastu. V kolážích nalezl svůj hlavní výrazový prostředek, přičemž nejčastěji vznikaly rozřezáním či roztrháním a novým složením barevných reprodukcí starých i nových obrazů, nebo z reportážních a módních fotografií, v nichž prováděl svou mnohostrannou analýzu okolního světa. Ve svých raných kolážích vytvářel prostor pro nový typ konfrontace (konfrontáže a reportáže, 1950–1951), ve velké míře používal obraznost klasického umění a klíčové náměty vizuální historie lidstva, kterou si přivlastňoval. Přirozenou součástí procesu je ztráta původního významu díla, která současně dává příležitost ke konstruování nové obrazové reality, nabízející podobenství o aktuálním stavu věcí. Nahlížení na dílo a vztah k jeho původu je také zásadně ovlivněno skrze použitý název. Mnohovýznamová a proměnlivá tvorba nachází spojitost s existencialismem, lettrismem, neokonstruktivismem, novou citlivostí, ale předjímá i postmoderní princip citací, postprodukce a apropriace. V letech 1959–63 v oblasti koláže rozvinul celé množství specifických autorských postupů (roláž, chiasmáž, muchláž, proláž), které mu v následujících desetiletích umožňovaly vytvářet z autentických a syrových materiálů různorodé vizuální výstupy. Od poloviny šedesátých let vytvářel i trojrozměrné koláže, jejichž podklad tvořily obyčejné a chudé předměty vztahující se k době jeho dětství. V Týdenících z let 1967 a 1968 každý pravidelně glosoval zásadní události uplynulého týdne. V těchto listech se potkávaly různé typy materiálů a typů informací, které ve své podstatě podávaly plastický obraz dané doby. Charitas (1964) je raným příkladem Kolářových roláží, které lze vnímat jako jiný způsob demonstrace jeho evidentní poezie. Ke konceptu roláží ho údajně přivedly rolety městských obchodů, což ukazuje na setrvalou spřízněnost s poetikou Skupiny 42. Kolář ve svých rolážích pracoval s prvkem apropriace, kdy si vybíral reprodukce obecně známých uměleckých děl, které pro řadu lidí představovaly ekvivalent maximální výtvarné kvality. Roláže vznikaly rozřezáním původního obrazového motivu na pravidelné podélné pruhy, které posléze prokládal dalšími materiály a spojoval ve výslednou kompozici. Kolář si vysoké hodnoty zdrojových uměleckých děl přisvojoval, ačkoliv celek v postmoderním duchu zároveň výrazně destruoval a vytvářel novou skutečnost. Původní motiv se tak pohybuje na hranici rozeznatelnosti a zvláště v několikanásobném esovitém prohnutí Charitas je původní motiv sedící panny Marie prodchnut manýristickou dekadentní hravostí, která původní motiv zahaluje rouškou tajemství. Kolář k tomuto kroku přistoupil v době, kdy se i v našem prostředí začaly ve větší míře šířit různé vizuální motivy z nejrůznějších zdrojových oblastí a multiplikovaly možné pojetí reality. Kolář hrál tímto způsobem s divákem intelektuální hru, kdy ho nutil přemýšlet nad vzhledem původního originálu a uvědomovat si limity našeho běžného vnímání věcí, které pokládáme za notoricky známé a obvykle jim nevěnujeme dostatečnou pozornost. Tímto krokem se mu paradoxně podařilo vzbudit nový a hlubší zájem o kontakt s těmito díly a inspiračními zdroji jeho vlastní tvorby. Jiří Kolář (1914, Protivín – 2002, Praha) prožil své dětství a mládí v Kladně. S ohledem na dobové okolnosti se vyučil v dělnické profesi a na čas ji i vykonával. Své koláže prezentoval poprvé v roce 1937 na chodbě divadla E. F. Buriana v Praze, kde aplikoval princip plošného rozvíjení osvobozených slov. Byl členem válečné Skupiny 42, jejíž programovou orientaci na městskou periferii vtiskla esej Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme (1940). Kolář v ní působil jako básník a jeho tehdejší básnické sbírky (Ódy a variace, 1941–1944; Limb a jiné básně, 1944–1945) lze vnímat jako manifesty skupinové estetiky. V roce 1949 se oženil s Bělou Helclovou (Kolářovou), která se později stala známou umělkyní a fotografkou. V roce 1953 byl zatčen a vězněn Státní bezpečností za své básnické dílo Prometheova játra, čímž vyústil jeho složitý vztah s Komunistickou stranou Československa. Období padesátých let prožil v nucené kulturní izolaci bez kontaktu s aktuálním zahraničním děním. V roce 1963 se stal jedním z hlavních iniciátorů vzniku skupiny Křižovatka, která se ještě v tomtéž roce uvedla v Galerii Václava Špály. Samostatnou výstavu měl v Galerii Václava Špály v roce 1968. Od druhé poloviny šedesátých let vystavoval primárně v zahraničí, zejména Německu, Švýcarsku, Francii a USA. Důležitá byla jeho účast na výstavách Between Poetry and Painting (Institute of Contemporary Art, Londýn, 1965), Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart (Akademie der Künste, Berlín, 1966), IV. documenta v Kasselu (1968), Expo 70 – Pavilon ČSSR (Ósaka, 1970), 35. Benátském bienále (1970) nebo na VI. documenta v Kasselu (1977). Zásadním doceněním byly dvě samostatné výstavy v Solomon R. Guggenheim Museu v New Yorku v roce 1975 a 1979, výstava v Centre Georges Pompidou v Paříži v roce 1983 nebo v Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia v roce 1996. I přes mezinárodní úspěch nemohl mít v Československu sedmdesátých a osmdesátých let žádnou výstavu a nevyšla o něm žádná kniha. V roce 1970 prošel těžkým onemocněním, po kterém se ještě znovu vrátil k práci. V roce 1977 podepsal Chartu 77, což mu přineslo zákaz práce v Československu. V roce 1979–1980 absolvoval roční pobyt DAAD v Západním Berlíně, odkud emigroval do Paříže. Za své nepřítomnosti byl v Praze v roce 1982 odsouzen na rok vězení a ztrátě majetku. V roce 1984 bylo Jiřímu Kolářovi uděleno francouzské občanství. První možnost představit jeho tvorbu domácímu publiku přinesla až retrospektivní výstava v Národní galerii v Praze v Paláci Kinských v roce 1993. Z nedávných samostatných retrospektivních výstav sumarizujících jeho umělecký přínos lze jmenovat retrospektivy Jiří Kolář: Úšklebek století, Palác Kinských, Praha (2018) a Jiří Kolář (1914-2002) Forms of Visual Poetry: From the Collection of Museum Kampa (American University Museum, Katzen Arts Center, Washington D. C., 2019). Po sametové revoluci v roce 1989 se Kolář opět začal účastnit kulturního života v České republice a v roce 1997 se do Prahy s ohledem na své zdravotní komplikace vrátil natrvalo. V roce 1990 založil společně s Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem Cenu Jindřicha Chalupeckého.