Robert Filliou

Standardní kniha

Obrázek není dostupný

Náhled

Artist Robert Filliou

Název v originále Livre-étalon

Rok1981

Materiál a technikaautorská kniha – ofsetový tisk

Rozměry4 × 4 cm

KlasifikaceFlux Papers

Credit LineKunsthalle Praha (sbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových)

Licenční podmínky

Popis díla Robert Filliou byl originálním francouzským umělcem, režisérem, sochařem a tvůrcem multiplů a happeningů. Často pracoval s těmi nejjednoduššími materiály (hřebíky, dráty), ale za důležité komponenty svých děl považoval i náladu. V jeho zacházení s objektem se zrcadlí jeho obdiv k Marcelu Duchampovi. Byl spojován s novým realismem šedesátých a sedmdesátých let. Účastnil se také akcí a festivalů hnutí Fluxus, ale nikdy nebyl jeho členem. Úzce však spolupracoval s Danielem Spoerrim, Dieterem Rothem, Georgem Brechtem, Emmettem Williamsem nebo Joachimem Pfeuferem; v roce 1962 se také seznámil s Georgem Maciunasem. Spojovala ho s nimi snaha o anti-individualistické umění, které se může odehrávat kdykoliv a kdekoliv. S Fluxem sdílel přesvědčení o tom, že umění a život by měly být identické a dílo by tak mělo pramenit přímo ze života. Ve své práci dokázal propojit principy konceptuálních strategií s inovativními technikami, založenými na výkonu, náhodě, vtipu, fantazii a hře. Jeho umělecké výstupy ukazovaly na zájem o společnost, svět jako celek, univerzum; v jeho antiautoritářsky a anti-institucionálně orientovaném umění rezonují otázky politické angažovanosti a společenského uspořádání světa, vliv studené války a neklid a krize v kapitalistické společnosti. Racionální pohled se tu mísí s buddhisticko-meditativně vedeným dialogem se skutečností a důrazem na spirituální hodnoty. Jeho umělecký vývoj zásadně ovlivnila východní filozofie a příklon k zen-buddhismu, s nímž se blíže seznámil během svého pobytu v Japonsku a Jižní Koreji. Přirozenou součástí jeho díla se tak staly magické, mystické a náboženské prvky, s nimiž pracoval jako s klíčem pro pochopení světa. V rámci svého uměleckého pojetí vnímal umění jako hru, přičemž médium hry používal k tomu, aby diváka vtáhl do díla a vytvořil tak dialog mezi divákem a dílem. Spolu se svými spolupracovníky vytvořil několik konceptů, které ve své tvorbě postupně rozvíjel. Princip věčné sítě, propojující stejně smýšlející osoby po celém světě, se stal důležitým podnětem v rámci mail artu. Princip permanentního tvoření byl založen na kreativitě a vědomí toho, že vše již někde je a někde existuje a vždy je jen třeba realizovat už existující myšlenku. První plody své „vizuální poezie“ představil v roce 1960 na festivalu avantgardy (Festival d´Art d´Avant-Garde) v Paříži. V tom samém roce vytvořil svou první koláž Le morte du monde de´l immortelle, kterou věnoval svému příteli a umělci Daniellu Spoerrimu. Jednalo se o vizuální a textový návod divadelní hry koncipovaný do šachovnice, na němž jsou srovnané nejrůznější individuální zážitky, sloužící jako východisko pro autorovu performanci. Kombinace emocionálního, filozofického a banálního svědčí také o přetrvávajícím existencialismu v prostředí francouzské avantgardy. V roce 1963 rozvinul spolu s architektem Joachimem Pfeuferem projekt POIPOIDROM, který spočíval v kombinaci objektu, instalace a performance. Tento projekt spolu představili v roce 1972 také na documenta 5 v oddělení individuální mytologie. Během let strávených v Düsseldorfu (1968–1974) vznikly jeho nejdůležitější práce, které se orientují na výzkum času. Krátce po přestěhování se mu naskytla možnost spolupráce s Galerií Schmela, kde rozvíjel svůj princip ekvivalentnosti; společně s Georgem Brechtem také realizoval svůj první film složený z jednominutových scénářů. Princip ekvivalentnosti se promítl i do názvu jednoho jeho díla (Das Prinzip der Gleichwertigkeit / Principe d´équivalence avec cercle et ronds) z roku 1969, sestávajícího ze tří žlutých krabiček a červené ponožky, které zpřítomňují ideu principu ekvivalentnosti. Tato idea ovlivnila v budoucích letech mnoho jeho dalších prací. Propsala se i do jeho portrétů na plátně, obsahujících jen jméno portrétovaného a razítko „gut gemacht, schlecht gemacht, nicht gemacht“. Nechal v nich rezonovat představu, že kvalita v umění nehraje roli. Podle jeho představy není jen dobré umění, ale i špatné umění pro něho zůstává uměním. Výrazným počinem byly také jeho optimistické boxy (1968–1981), v nichž rezonovalo jeho pacifistické nastavení, ale i humor a vztah k Marcelu Duchampovi. V sérii děl (asambláže, kresby, společenské hry) z raných sedmdesátých let s názvy jako That Mad Feeling, That Vocational Game and That Spiritual Need, Filliou testoval různé alternativy k představě umění. Jeho poslední práce Time in an nutshell (1987), v níž vizualizoval konečnost času, vznikla během jeho tříletého pobytu v klášteře. Livre-étalon (Standard-Book, 1981) je malé autorské leporelo. Na stránkách jsou natištěna jednotlivá čísla od 1 do 19. Na poslední stránce je autorská vysvětlivka ve francouzštině a angličtině, podle které nám jednotlivá čísla umožňují měřit a hodnotit tiskoviny zcela objektivně na stupnici od 1 do 19. Text, tištěný v angličtině a francouzštině, zní: „veškerou literaturu – minulou, současnou a budoucí – lze konečně objektivně ohodnotit díky „Standard-book“, který jediný zajišťuje bezchybné měření a nestranné posouzení tiskovin“.Robert Filliou (1926, Sauve –⁠ 1987, Les Eyzies-de-Tayac-Sireuil) byl významný umělec francouzského původu. V roce 1943 se stal členem francouzské komunistické strany. Po konci druhé světové války odcestoval do USA, v roce 1949 pracoval u Coca-Coly a věnoval se studiu ekonomie na University of California v Los Angeles. Po skončení studia odcestoval v roce 1951 do Jižní Koreje, kde byl součástí týmu OSN, který sestavil Pětiletý plán pro obnovu a rozvoj Jižní Koreje. Sám sebe však vnímal především jako básníka. Jeho celoživotní uměleckou práci lze proto vnímat jako komprimaci, přebásnění všeho, s čím se setkal v různých fázích svého života. V průběhu padesátých let působil jako spisovatel, vznikly jeho akční básně a delší dramata. V této době žil v Japonsku, Egyptě, Španělsku, Holandsku a Dánsku, odkud se v roce 1959 vrátil do Francie. V lednu 1962 založil galerii Légitime, situovanou ve svém klobouku, která prezentovala drobné práce od něho a kolegů z Fluxu. Jedna z jeho akcí upomínala na Boîte-en-valise (1936/41) od Marcela Duchampa. V roce 1962 se účastnil akce Fluxus Internationale Festspiele Neueste Musik ve Wiesbadenu. S Georgem Brechtem, s nímž se seznámil v roce 1965, otevřeli v jižní Francii bizarní obchod Cédille, který sloužil jako kontaktní místo pro fluxové umělce, místo výstav, akcí a projektů. Po jeho uzavření z finančních důvodů navštívil v roce 1967 New York. V letech 1968–1974 žil v Düsseldorfu, centru fluxových aktivit, kde tvořil v kreativním dialogu s Josephem Beuysem, Marcelem Broodthaersem, Dieterem Rothem a Danielem Spoerrim. V roce 1970 vydal svou multi-knihu (multi-book) nazvanou Teaching and Learning as Performing Arts, která obsahovala velkou část jeho radikálních myšlenek týkajících se participativní umělecké tvorby a výuky s důrazem na komunikaci a účast diváka. V düsseldorfských letech vznikly také jeho nejdůležitější práce, které postupně prezentoval na třech výstavách v Galerii Schmela: Création Permanente – Principe d´Equivalence, also gut gemacht, schlecht gemacht, nicht gemacht (1969), A Joint Work of Robert Filliou (1970), Research in Futurology (1972). V tomto období začal být zván na mezinárodní přehlídky a jeho práce si získávaly mezinárodní uznání. V roce 1971 prohlásil the Stedelijk Museum v Amsterdamu za První teritorium Geniální republiky (the First Territory of the Genial Republic). Jeho umělecký vklad spočíval v jeho přítomnosti po dobu dvaatřiceti dnů, kdy mluvil k návštěvníkům muzea. V doprovodném, ručně psaném katalogu Research at the Stedelijk najdeme tuto definici: „Výzkum není exkluzivním privilegiem těch, kdo vědí. Spíše je doménou těch, kdo nevědí.“ V roce 1973 se účastnil legendárního festivalu Festival Aktionen der Avantgarde (ADA), v jehož rámci představil na střeše Akademie der Künste v Západním Berlíně své environmentální práce pro telepatickou hudbu. Účastnil se také 36. Bienále v Benátkách (1972) a documenta 5 a 6 v Kasselu (1972, 1977). Následuje účast na velkých akcích, jako 1.000.010 narozeniny umění v Cáchách (1973). V roce 1974 získal roční stipendium DAAD na pobyt v Západním Berlíně. Odtamtud se přesunul do Francie a v roce 1977 žil částečně v Kanadě, kde se věnoval produkci videí; prostřednictvím videa dokumentoval také svá díla a akce. V letech 1980–1984 působil jako hostující profesor na Hochschule für bildende Künste v Hamburku. V roce 1981 byl zastoupen na výstavě Westkunst. Zeitgenössische Kunst seit 1939 (Western Art. Contemporary Art Since 1939, Kolín nad Rýnem), která kladla důraz na téma svobody a individuální výraz. V roce 1982 mu byla od města Hannoveru propůjčena cena Kurta Schwitterse. Jeho první retrospektiva se konala v roce 1984 ve Sprengel Museum v Hannoveru, která se dále přesunula do Musée d´Art Moderne de la Ville de Paris a do Kunsthalle Bern. V říjnu 1984 odešel do tibetského kláštera Chanteloube v Dordogne, kde se v duchu své zen-buddhistické orientace rozhodl v meditaci setrvat tři roky, tři měsíce a tři dny. Po splnění záměru začátkem prosince 1987 umřel na rakovinu. Posmrtnou výstavu mu v roce 1988 uspořádala Städtische Kunsthalle Düsseldorf. Zastoupen je ve sbírce Gina di Maggio v Miláně, mumoku –⁠ Museum moderner Kunst ve Vídni, Museu of Modern Art v New Yorku nebo Centre Georges Pompidou v Paříži.