Běla Kolářová
Untitled (Fabrics)
Image Not Available
for Untitled (Fabrics)
Artist
Běla Kolářová
(1923, Terezín - 2010, Praha), Czech
Original Title
Bez názvu (Tkaniny)
From the seriesTraces
Date1961
Mediumparaffin on transparent base
Dimensions10,7 × 9,3 cm
Classificationsphotograph
Credit LineKunsthalle Praha
DescriptionBěla Kolářová byla výrazná česká umělkyně a fotografka. Ačkoliv své práce primárně tvořila v ústraní jako osobní privatissimum, jsou neodmyslitelně spojeny s tzv. „druhou avantgardou“ šedesátých let. Její přístup vynikal výraznými konceptuálními rysy a důrazem na absenci uměleckého rukopisu. Spolu se svými konstruktivisticky orientovanými vrstevníky se ve své tvorbě vztahovala k otázkám tvůrčího procesu, ale i výchozího konceptu, určujícího podobu výsledné kompozice. V kontrastu k přísnému konstruktivismu je její tvorba výrazově bližší tendencím neodadaismu a nové citlivosti, které zohledňují hravý přístup k řádu a geometrické struktuře. Pro její nezaměnitelný projev je příznačná intimita a autentičnost; použité materiály nebo techniky jsou neodmyslitelně spjaté s oblastí ručních a domácích prací, vařením a stereotypně pojatým ženským světem obecně, čímž nachází intuitivní spřízněnost s feminismem. I v dnešním diskurzu působí některé materiály, které do své tvorby implementovala, stále průkopnicky a aktuálně. Cestu k umění jí otevřelo médium fotografie, jemuž se věnovala od poloviny padesátých let. Motivům dominovaly záznamy banálních předmětů a jejich fragmentů, aranžované do geometrických rastrů. Posléze se zaměřila na experimentování s negativy v temné komoře (fotogramy a rentgenogramy, umělé negativy a kresba světlem). Odtud se její zájem přesunul k tvorbě koláží a asambláží z předmětů denní potřeby (sponky, líčidla, patentky, zbytky kuchyňského odpadu), které jsou pro svůj vztah k otázkám racionální struktury originálním příspěvkem k tehdy aktuálním konstruktivistickým a minimalistickým tendencím. Důležitým momentem je skladba předmětů do základního rastru či geometrické kompozice. Originální je na nich ale narušení řádu prostřednictvím náhody, intuice a humoru, ale i prostoupení veřejného a intimního prostředí. Právě prvky osobní, intimní sféry a zapojení náhody ji odlišují od zahraničních vlivů (skupina Zero, Martial Raysse), k nimž se ve své tvorbě vztahovala. Asamblážím se věnovala do roku 1971, přičemž některé z nich lze vnímat i jako reakci na nelehký vývoj politické a společenské situace. V sedmdesátých letech vznikají rozměrné kresby líčidly a tělesné otisky, které souvisejí s dobovými tendencemi body artu a také s novým chápáním tělesnosti a erotismu ve výtvarném umění. Práce z let 1981–1985, které strávila sama v Praze, jsou vesměs zřetelně více “ženské“ a obsahují autobiografické aspekty; v tomto období vytvořila ale také některá metaforická, až politicky laděná díla. V další etapě své tvorby se umělkyně přestává soustředit výhradně na téma ženské existence a identity a realizuje cyklus asambláží ve spolupráci s manželem Jiřím Kolářem. Námětem jí již nejsou obrazy, ale texty nebo jejich fragmenty. V následujících letech se do jejího díla vrací i obrazová předloha, která se stává součástí humorných a barevně exponovaných asambláží.
Bez názvu (Tkaniny, 1961) pochází z širší série umělých negativů, jimž se Kolářová věnovala v letech 1961 a 1962 a představovaly pole totálního experimentu, v nichž ve zcela obyčejných fragmentech předmětné reality nacházela prvky nadreality. Pracovala zde s přizpůsobivostí vosku, ale i laků, lepidla nebo oleje, schopných přijímat otisk a stopy velmi jemných a drobných struktur, které se promítají do křehké strukturální plochy. Kromě různých otisků nechávala v některých umělých destičkách i fragmenty použitých předmětů z oblasti každodennosti nebo přírodniny (dráty, nitě, hodinové součástky, slupky z brambor, cibule či hroznů, otištěné bažantí nebo paví pero, šupiny, mořská houba, zápalky, šupiny z kapra, otisky muškátových oříšků, peříčka, pecky z ovoce, otisky látek, stopy kouře). Původně byly umělé negativy považovány za pouhé fotografické matrice umožňující vznik experimentální fotografie. Jejich křehká a transparentní povaha, nezaměnitelný strukturální a procesuální charakter jim však přinesly docenění jako autonomního, delikátního a nezvykle originálního díla, které nachází výrazovou spřízněnost s tvorbou nových realistů, odkazem Vladimíra Boudníka, ale navazuje i na tvůrčí experimenty českého artificialismu a surrealismu, rozšiřujících vjemy z předmětné reality do nových imaginativních poloh. Tato intimní práce je výsledkem otiskování tkaniny v jemné vrstvě vosku; jejich vzájemný kontakt dal vzniknout různorodému povrchu s proměnlivou strukturou, v níž se nachází i několik míst, kde vosková plocha zcela mizí. Veřejnosti byly tyto práce představeny v rámci autorčiných výstavních prezentací v Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov (2003–2004), na Documenta v Kasselu (2007) a v Raven Row Gallery v Londýně (2013). Sama autorka se o svých umělých negativech vyjádřila ve své stati Jedna z cest (in: Vrh kostek: Česká experimentální poezie, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Praha, Torst, 1993, s. 217–220).
Běla Kolářová (1923, Terezín – 2010, Praha) se od přelomu padesátých a šedesátých let pohybovala v okruhu experimentálních neokonstruktivistických tendencí. Spolu s manželem Jiřím Kolářem patřili k zakládajícím členům skupiny Křižovatka (1963–1968). V období šedesátých let se účastnila několika důležitých skupinových výstavních projektů (Křižovatka, 1964; Surrealismus a fotografie, 1966–1967; Nová citlivost, 1968). V roce 1966 měla svou první samostatnou výstavu v Galerii na Karlově náměstí. Vystavovala také na legendární výstavě Někde něco (Špálova galerie, Praha, 1969), na níž se prezentovala svými instalacemi se souhrnným názvem Co vzniká a zaniká každý den, prezentující rozmanité formy eat artu. Vždy však zůstávala ve stínu svého manžela, v souvislosti s tím se starala o zajištění společné finanční existence a vlastní umělecké tvorbě se věnovala jen ve volném čase. Po potlačení pražského jara jí byla znemožněna další výstavní činnost. Na podzim roku 1975 doprovázela svého muže na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 1979 odjela spolu s Jiřím Kolářem do západního Berlína, kde on získal roční stipendium. Zatímco Kolář posléze emigroval do Paříže, Kolářová se vrátila do Prahy, aby zachránila Kolářovu sbírku a jeho umělecká díla, která postupně posílala do Francie. Výjezdní povolení získala až v roce 1985. Zpět do vlasti se natrvalo vrátili v roce 1999. Po roce 1989 jí byla uspořádána řada retrospektivně koncipovaných výstavních projektů doma i v cizině. Internacionální úspěch jí přinesla zejména účast na Documenta 12 v německém Kasselu v roce 2007. Do mezinárodního dobového kontextu její tvorbu uvedly také výstavy Transmissions: Art in Eastern Europe and Latin America, 1960–1980 (Museum of Modern Art, New York, 2014) a Making Space: Woman Artists and Postwar Abstraction (Museum of Modern Art, New York, 2017). V současnosti je její tvorba zastoupena ve sbírkách mnoha českých, ale i zahraničních institucí, jako Tate Modern v Londýně nebo Museum of Modern Art v New Yorku.
Bez názvu (Tkaniny, 1961) pochází z širší série umělých negativů, jimž se Kolářová věnovala v letech 1961 a 1962 a představovaly pole totálního experimentu, v nichž ve zcela obyčejných fragmentech předmětné reality nacházela prvky nadreality. Pracovala zde s přizpůsobivostí vosku, ale i laků, lepidla nebo oleje, schopných přijímat otisk a stopy velmi jemných a drobných struktur, které se promítají do křehké strukturální plochy. Kromě různých otisků nechávala v některých umělých destičkách i fragmenty použitých předmětů z oblasti každodennosti nebo přírodniny (dráty, nitě, hodinové součástky, slupky z brambor, cibule či hroznů, otištěné bažantí nebo paví pero, šupiny, mořská houba, zápalky, šupiny z kapra, otisky muškátových oříšků, peříčka, pecky z ovoce, otisky látek, stopy kouře). Původně byly umělé negativy považovány za pouhé fotografické matrice umožňující vznik experimentální fotografie. Jejich křehká a transparentní povaha, nezaměnitelný strukturální a procesuální charakter jim však přinesly docenění jako autonomního, delikátního a nezvykle originálního díla, které nachází výrazovou spřízněnost s tvorbou nových realistů, odkazem Vladimíra Boudníka, ale navazuje i na tvůrčí experimenty českého artificialismu a surrealismu, rozšiřujících vjemy z předmětné reality do nových imaginativních poloh. Tato intimní práce je výsledkem otiskování tkaniny v jemné vrstvě vosku; jejich vzájemný kontakt dal vzniknout různorodému povrchu s proměnlivou strukturou, v níž se nachází i několik míst, kde vosková plocha zcela mizí. Veřejnosti byly tyto práce představeny v rámci autorčiných výstavních prezentací v Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov (2003–2004), na Documenta v Kasselu (2007) a v Raven Row Gallery v Londýně (2013). Sama autorka se o svých umělých negativech vyjádřila ve své stati Jedna z cest (in: Vrh kostek: Česká experimentální poezie, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Praha, Torst, 1993, s. 217–220).
Běla Kolářová (1923, Terezín – 2010, Praha) se od přelomu padesátých a šedesátých let pohybovala v okruhu experimentálních neokonstruktivistických tendencí. Spolu s manželem Jiřím Kolářem patřili k zakládajícím členům skupiny Křižovatka (1963–1968). V období šedesátých let se účastnila několika důležitých skupinových výstavních projektů (Křižovatka, 1964; Surrealismus a fotografie, 1966–1967; Nová citlivost, 1968). V roce 1966 měla svou první samostatnou výstavu v Galerii na Karlově náměstí. Vystavovala také na legendární výstavě Někde něco (Špálova galerie, Praha, 1969), na níž se prezentovala svými instalacemi se souhrnným názvem Co vzniká a zaniká každý den, prezentující rozmanité formy eat artu. Vždy však zůstávala ve stínu svého manžela, v souvislosti s tím se starala o zajištění společné finanční existence a vlastní umělecké tvorbě se věnovala jen ve volném čase. Po potlačení pražského jara jí byla znemožněna další výstavní činnost. Na podzim roku 1975 doprovázela svého muže na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 1979 odjela spolu s Jiřím Kolářem do západního Berlína, kde on získal roční stipendium. Zatímco Kolář posléze emigroval do Paříže, Kolářová se vrátila do Prahy, aby zachránila Kolářovu sbírku a jeho umělecká díla, která postupně posílala do Francie. Výjezdní povolení získala až v roce 1985. Zpět do vlasti se natrvalo vrátili v roce 1999. Po roce 1989 jí byla uspořádána řada retrospektivně koncipovaných výstavních projektů doma i v cizině. Internacionální úspěch jí přinesla zejména účast na Documenta 12 v německém Kasselu v roce 2007. Do mezinárodního dobového kontextu její tvorbu uvedly také výstavy Transmissions: Art in Eastern Europe and Latin America, 1960–1980 (Museum of Modern Art, New York, 2014) a Making Space: Woman Artists and Postwar Abstraction (Museum of Modern Art, New York, 2017). V současnosti je její tvorba zastoupena ve sbírkách mnoha českých, ale i zahraničních institucí, jako Tate Modern v Londýně nebo Museum of Modern Art v New Yorku.
