Jiří Černický
Slzy pro Etiopii (Meteorologie soucitu: mentální charita)
Artist
Jiří Černický
, česká
Název v originále
Slzy pro Etiopii (Meteorologie soucitu: mentální charita)
Rok1993-1994 / 2021-2022
Materiál a technikavideo (digitalizované diapozitivy a negativy)
Rozměry44min
Klasifikacefilm
Credit LineKunsthalle Praha
Popis dílaJiří Černický je jednou z nejvýraznějších
uměleckých osobností české umělecké scény devadesátých let dvacátého století.
Jeho postkonceptuální díla se vyznačují snahou komunikovat problémy soudobé
společnosti a současně upoutávají svou materiálovou povahou. Černického rané umělecké
aktivity z počátku devadesátých let souvisely s jeho původem ze
severních Čech. V Ústí nad Labem a hnědouhelném povrchovém dole
v Chabařovicích také realizoval své první veřejné akce, zaměřené na
intervence do sociální reality místního prostředí. Příznačným prvkem těchto
performancí byla práce s vlastním nahým tělem, což mělo akcentovat
transformační schopnost umění a současně upozornit na opětovně zpřístupněný
veřejný prostor a znovunabytí občanských práv a svobod. Velmi záhy se však
Černického projev vyvázal ze závislosti na místním prostředí a kontextu a otevřel se globálnímu vnímání světa; zachoval si však svůj zájem o akcentaci sociálních a
environmentálních otázek, schopnost osobní introspekce a tendenci k experimentu. V jeho tvorbě se také trvale projevuje snaha
prověřovat společenskou důvěru k ideologiím, náboženské víře a
spiritualitě obecně, což souvisí s jeho osobní zkušeností s životem
v prostředí reálného socialismu a přechodem společnosti do kapitalismu,
jejichž stinné stránky dokáže číst kritickým okem a konfrontovat
s kulturními a společenskými poměry v odlehlých částech světa. Zájem
o umění modernistických avantgard vnesl do jeho vlastního uměleckého přístupu výrazně
utopickou složku, ale současně podnítil i snahu vést neotřelý dialog s
uměleckými směry a styly minulosti. K prověřování vybraných témat volí
mystifikační pseudovědecký přístup, jemuž nechybí dadaisticky podvratný humor,
dětská přímočarost, patetičnost, ale ani schopnost spojovat a konfrontovat
mýtus s realitou a dokument s fantazií. Prvek performativity později
vstupuje i do Černického obrazů a objektů, což souvisí s jeho dispozicí k
překračování a prostupováním hranic jednotlivých médií, žánrů a směrů, a
vytváření záměrně hybridních forem. Jeho obrazové série (Dolby malba, Vnitřní malby,
Předmalby, Minimax) ve skutečnosti představují komplikované trojrozměrné
asambláže, jejichž součástí mohou být velmi různorodé předměty z běžného
života a syntetické materiály, které se ve své podstatě vůči malbě a její
estetizující podstatě spíše vymezují. Záměrná antiestetičnost a akcentace
domácího kutilství tu podvratně vystupují vůči přetrvávající místní tendenci k
sakralizaci malířského aktu a současně ukazují na vnitřní provázanost umění
s jinými oblastmi života. Daný přístup ozřejmuje také skrytou spojitost
této části jeho tvorby s jeho konceptuálními projekty, v nichž neváhá
neotřelým formálním provedením cílit na konfrontační a polemická témata, aniž by ve svém vyjádření ustupoval ze záměrně pěstované
mnohoznačnosti. Film Slzy
pro Etiopii (1993–1994 / 2021–2022) představuje příběh realizované akce
s názvem Absurdní charita – Slzy pro
Afriku / Slzy světu: Slzy postiženým
třetího světa (1993–1994), kterou Jiří Černický charakterizoval jako
fanatický a utopický projekt na záchranu lidstva. Galerii Emila Filly
v Ústí nad Labem tehdy přestavěl na sídlo charity a vyzval obyvatele
města, aby se zúčastnili „sbírky slzí“ pro postižené Etiopany, které by jim
byly zaslány spolu s hmotnými charitativními dary a představovaly by tak jejich
duchovní projev solidarity, svědčící o jejich skutečné empatii a soucítění. Po
úmorném měsíčním putování z Keni do Etiopie, kdy na sebe přijal roli
poutníka či nositele „svaté relikvie“, slzy osobně předal představenému
kláštera v etiopském městečku Lalibela. Film, pořízený z autentických
dobových záběrů, obsahuje řadu informací o absolvovaných strastech a prožitém nebezpečí, jimž nechybí vnitřní patos ani
nadsázka. Návrat k této důležité a výrazově silné akci ukazuje
na důležité transformační období, kdy se naše země vymanila z pout
Sovětského svazu a mohla se připojit k celku „vyspělé“ západní Evropy. Autorská snaha o
projev solidarity s těmi obyvateli země, u nichž se tato pozitivně vnímaná
proměna nikterak nepromítla, ukazuje na skutečnost, že vstupem do globálního
světa je žádoucí převzít svůj společenský díl povinností. Motivací pro
realizaci akce byla také snaha o rehabilitaci utopického myšlení, které bylo pádem Železné opony a potažmo Sovětského svazu silně potlačeno. Černický se tu také dotýká otázky ztráty víry a spirituality v české společnosti, k níž z velké míry přispěl komunismus a v rámci kapitalismu ji dále podpořila akcentace ekonomického aspektu. Tímto utopickým aktem a jeho aktualizací ukazuje, že víra a spiritualita mají v lidské společnosti stále zásadní důležitost – slepá racionalizace věcí a koncentrace na čisté materiálno s sebou nesou duchovní prázdnotu, po níž může následovat již jen celkový rozklad společnosti. Jiří Černický (*1966,
Ústí nad Labem) navštěvoval v letech 1987–1990 Pedagogickou fakultu
v Ústí nad Labem. Po přestěhování do Prahy studoval nejprve na Vysoké
škole uměleckoprůmyslové v Praze (1990–1993) a posléze na Akademii
výtvarných umění v Praze (1993–1997). Od roku 2010 vede ateliér malby na
Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Příležitostně působí také
v pozici kurátora, věnuje se i psaní básní a beletrie. V roce 1990
před nástupem na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval několikaměsíční
brigádu v hnědouhelném povrchovém dole v Chabařovicích. Realizoval
zde veřejné akce zaměřené na intervence do sociální reality Ústí nad Labem (Stodola, 1990; Otevřená hranice bytu, 1991) a dvě radikální performance, kde
výrazný vizuální prvek tvořil obrovský těžební stroj (Největší grafika na světě, 1990; Meteo
Body Painting, 1991). Již kolem roku 2000 se jeho tvorba začala objevovat
v mezinárodním kontextu na kolektivních výstavách, tematizujících umění
středo- a východoevropského regionu: After
the Wall (Moderna Museet, Stockholm; Ludwig Museum, Budapešť; Hamburger Bahnhof, Berlín;
1999–2000), Hot/Cold? – Summer Loving
(Zacheta National Gallery of Art, Varšava, 2006), Form Follows… Risk (Futura, Praha; Národní galerie, Bratislava,
2007), Central Europe Revisited
(Esterhazy Castle, Eisenstadt, Rakousko, 2008), A Part of No-Part: Parallelisms between
Then and Now (Chelsea Art Museum, New York, 2010), Format of Transformations 89-09 (MUSA auf Abruf, Vídeň, 2010), 90s: Scars (Museum of Modern and
Contemporary Art, Rijeka, 2021). Mezi významné samostatné přehlídky jeho tvorby
z poslední doby patří výstavy Divoké/ý
sny (Galerie Rudolfinum, Praha, 2016) nebo S drakem v zádech (Futura, Praha, 2018–2019). Skupinové
výstavní projekty, jako Po sametu.
Současné české umění s přesahy do minulosti (GHMP – Dům U Zlatého
prstenu, Praha, 2009), Narušená rovnováha
Revisited (Dům umění Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2021–2022), Heroin Crystal: Generace devadesátých let
v GHMP (GHMP – Dům U Kamenného zvonu, Praha, 2022) upozornily zejména
na jeho roli ve formování české umělecké scény devadesátých let. Za své
umělecké aktivity byl Jiří Černický několikrát oceněn: je nositelem Sorosovy
ceny (1996), Ceny Jindřicha
Chalupeckého (1998) nebo bělehradské 48. October Salon Award (2007).
Jeho práce se nachází ve sbírce Národní galerie Praha; Galerie hlavního města Prahy;
Museum of Contemporary Art, Miami; Museum
für angewandte Kunst, Vídeň nebo Musée d'art moderne et contemporain, Saint-Étienne.
