Václav Špála

Koupání

Náhled

Artist Václav Špála (1885, Žlunice - 1946, Praha), národnost: česká

Název v originále Bathing

Rok1915

Materiál a technikaolej na plátně

Rozměry 27 × 34 cm

Klasifikacemalba

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis dílaVáclav Špála byl významný český modernistický malíř, jehož malířskou tvorbu lze vnímat jako svébytný vklad k evropskému expresionismu a fauvismu. Autentický projev je založen na syntéze francouzského modernismu s odkazy k hudebnosti a české lidové kultuře. Doménou Špálovy smyslově cítěné malby byla zejména barva, která v jeho tvorbě sehrála roli tvárného prostředku, ale i nositele výrazu a sdělení. Přikládal jí výrazné citové působení, přičemž charakteristická redukce jeho palety na základní souzvuk červené a modré je odkazem k jeho venkovskému původu a lidové kultuře, ale i symbolickému vnímání duality lidského a přírodního prvku. Špála byl příslušníkem generace skupiny Osma, a ačkoliv nepatřil k jejím členům, podobně intenzivně ho v roce 1905 zasáhly obrazy Edvarda Muncha, prezentované na jeho pražské výstavě. Jeho vlivy se však u Špály neprojevily v zájmu o vnitřní psychologismus a existencialismus, ale spíše tendencí k subjektivnímu přepisu skutečnosti a strohou, plošnou kompaktností obrazových kompozic a důrazem na barvu. Od roku 1909 vstupuje do jeho pláten také silný zájem o konstruktivní otázky, ale stále pro něho zůstává důležitá role improvizace a bezprostřední smyslové reakce na viděnou skutečnost. V letech 1913–1915 dospěl částí své tvorby k recepci kubismu, který se u něho projevil snahou o analytický rozklad tvarů a geometrizací forem. Způsob využití podnětů kubismu a jeho prostupování s prvky futurismu a orfismu ukazují na jeho neortodoxní, volný vztah k modernistickým stylům. Po první světové válce se jeho tvorba opět více obrací k bezprostřednímu kontaktu s přírodou a jejímu senzuálnímu malířskému přepisu v intencích dobového vitalismu, v němž nachází nové zhodnocení také vlivy expresionismu a fauvismu. Koncem dvacátých let vyzrává jeho tvorba v tzv. modrém období v sérii krajin z jižních Čech a okolí řeky Otavy. Subjektivní prožitek z malby se uplatňuje také v širokých souborech zátiší a květinových kompozic, budovaných na spojení pevného konstruktivního řádu a výrazného štětcového rukopisu. Od roku 1934 směřuje k lyričtějšímu a intimnějšímu způsobu vyjádření a rozšíření barevné palety, v němž dochází k sublimaci dramatické atmosféry doby. Obraz s námětem Koupání (1915) je součástí širší tematické řady zachycují postavy venkovských žen při koupání, v němž Špála dlouho upřednostňoval fauvisticko-expresionistický subjektivní přepis viděné zkušenosti, syntetizující vlivy Renoira, Cézanna, Matisse a Deraina. V tvorbě let 1913–1915 však příznačné idylicko-pudové ladění jeho tvorby narušil analytický rozklad forem, vycházející z podnětů kubismu, který na čas zastínil přirozený primitivizující akcent jeho obrazů. Motiv koupání představoval také výrazné generační téma, implementované klasicizujícími vlivy francouzského umění (Paul Cézanne, André Derain), ale i vitalistickými tendencemi německého expresionismu z okruhu skupiny Die Brücke, na němž si domácí umělci osvojovali formální možnosti kubismu. Scéna představuje kompaktní abstrahované obrazové pole, složené z jednotlivých fazetových ploch, které přináší spojení figurálního prvku s přírodou. Dramatičnost sem vnáší vedení hlavních obrysových linií v různých směrech, ale i dynamika svižného štětcového rukopisu, připomínající akvarelovou techniku alla prima s prosvítající bílou podkladovou plochou. Proti lineárně konstruktivnímu formálnímu principu obrazu stojí Špálova příznačná fauvistická barevnost, vedená v hlavním souzvuku intenzivních valérů modře a červeně. Václav Špála (1885, Žlutice u Nového Bydžova – 1946, Praha) pocházel ze skromných venkovských poměrů, což jeho uměleckému projevu trvale propůjčilo silný vztah ke krajině a lidové tradici. V letech 1903 až 1909 absolvoval studium malby na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Vlaho Bukovace a Franze Thieleho. Během studia se tu setkal s příslušníky celé své české a německo-židovské generace, později sdružené okolo skupiny Osma. V roce 1909 byl spolu s některými členy Osmy přijat do spolku S.V.U. Mánes. Zájem o barvu a senzuální smyslové kvality malby v něm podpořily cesty do Dalmácie (1907 a 1909), v roce 1911 následovala cesta do Paříže, během níž se blíže seznámil s aktuálními tendencemi na místní umělecké scéně. Krátce byl členem Skupiny výtvarných umělců, ale v rámci názorového střetu o podobu kubismu z ní v roce 1912 spolu s Josefem Čapkem vystoupil. Společně se účastnili 45. výstavy S.V.U. Mánes Moderní umění (1914), která představila širokou paletu modernistických výtvarných názorů na pařížské umělecké scéně a zahrnula také práce některých českých umělců. Část první světové války (1915–1917) strávil na maďarské frontě. Již v roce 1917 si zorganizoval samostatnou výstavu v Rubešově galerii v Praze. Poválečná léta jsou spojena s jeho působením ve skupině Tvrdošíjní (1918–1923) a pomyslným návratem k předválečné tvorbě v podobě nové syntézy francouzského modernismu s místní tradicí. Od poloviny dvacátých let patřil k předním osobnostem spolku S.V.U. Mánes, kde se jeho senzuální vitalistický výtvarný názor stal synonymem oslavy života a jeho pozitivních hodnot. Souborné výstavy mu spolek uspořádal v letech 1925 a 1935, v roce 1936 byl zvolen předsedou spolku. V období první republiky patřil také k předním umělcům prezentujícím obraz umění současného Československa v zahraničí. K nejvýznamnějším patřila prezentace československého umění v Galerii Jean Charpentier v Paříži (1937) a expozice československého umění na Mezinárodní výstavě v Paříži (1937). V roce 1945 byl jmenován národním umělcem, o dva roky později se konala jeho posmrtná výstava. V období železné opony byla jeho tvorba komunistickým režimem interpretována jako symbol národních hodnot v souvislosti s lidovými prvky a bezprostředním, optimistickým vztahem k realitě. Retrospektivní výstava v roce 2005 (Václav Špála: Mezi avantgardou a živobytím, Národní galerie Praha – Valdštejnská jízdárna a Pražákův palác, Brno) přinesla revizní pohled na fenomén jeho tvorby.