Giorgio de Chirico

Zakázané hračky

Náhled

Obrázky(5)

Autor Giorgio de Chirico (1888, Volos - 1978, Roma), národnost: italská

Název v originále Les jouets défendus

Rok1916

Materiál a technikaolej na plátně

Rozměry 55,4 × 25,9 cm

Klasifikace malba

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Název výstavy

Elmgreen & Dragset: READ

Popis díla Giorgio de Chirico patřil mezi inspirativní postavy moderního umění, jeho tajemná plátna prostoupená duchem antické Itálie ovlivnila zejména surrealismus a později italskou transavantgardu. Kromě oblasti malby se úspěšně věnoval také návrhům scénografie a divadelních kostýmů, byl autorem teoretických a kritických esejí, filozofických studií, básní, ale i prózy. Pro jeho plátna je charakteristická především atmosféra tajemství a snaha vytvořit na svých obrazech prostředí, které by bylo paralelní k přírodě a žité skutečnosti. Jeho dílo, prostoupené silnými filozofickými tématy, je založeno na studiu antické kultury, děl starých mistrů, ale i německých existencialistických filozofů, Friedricha Nietzscheho a Arthura Schopenhauera. V roce 1910 začala jeho tvorba získávat svébytné rysy, v nichž se snoubila snaha vyjádřit silné a mysteriózní pocity s melancholií krásných podzimních odpolední v italských městech. Zvláště jeho raná metafyzická plátna, vznikající v období 1910–1917, jsou obecně považovaná za vrchol jeho tvorby a jeden ze zásadních projevů anticipujících surrealismus. Signifikantní pro něho byly především motivy starých opuštěných náměstí se stopami rozkladu, ozářených nepřirozeným světlem a prostoupených tajemnou snovou atmosféru, ale i motivy zátiší a zvláštní, mechanické postavy manekýnů. Po polovině dvacátých let, kdy se názorově rozchází se surrealismem, se jeho malba v souvislosti s neoklasicismem vydává klasičtějším směrem. V obrazech se však stále zásadním způsobem promítá trvalý kontakt se starým uměním zpřítomnělý citacemi děl starých mistrů, začíná se zabývat také tématem metafyziky světla a řeckou a římskou mytologií. Od konce třicátých let získávají nově vznikající figurální plátna výrazně novobarokní charakter. Závěrečné tvůrčí období z let 1968–1978, které bývá označované jako neo-metafyzické, zasvětil nové interpretaci starších děl. Na rozdíl od raných děl se tato plátna vyznačují složitějšími kompozicemi, jasnější barevností a klidnou atmosférou. Zakázané hračky (1916) představují výrazově strohou práci, zastupující oblast de Chiricových raných metafyzických interiérů. Výrazně vertikálně orientovaná kompozice se skládá z jednoduchých, barevně odlišených geometrických tvarů, desek a malé hromádky barevných krabiček v popředí. Obrazová skladba tvoří zvláštně intimní a uzavřený prostor, který ukazuje na skryté tajemství a magično. Na středu Zakázaných hraček zaujme zvláštní černý plochý útvar ve tvaru písmene „V“, prokreslený jemným bílým dekorem, který se ztrácí za předměty v popředí. Tento tajemný útvar nelze s čímkoliv identifikovat, V De Chiricových obrazech bývá tento typ geometrických schémat součástí tajného geometrického systému, ukazujícího na vztahovost k jiným obrazům. Zde logicky koresponduje se svým pandánem, tzv. Princovými hračkami (Playthings of the Prince, 1915, MoMA, New York), jimž dominuje motiv indiánského týpí s italskou piazzettou na pozadí. Nedávné bádání ukázalo, že do podoby obou metafyzických pláten de Chirico zakomponoval svůj výzkum v oblasti struktury univerza a nebeské geometrie. Tvar dvou knih na levé straně Zakázaných hraček vrhá stín na zem v Princových hračkách. Oba obrazy jsou tedy propojeny geometrickou konstrukcí a jsou v sobě navzájem obsažené. Také vizuální a intuitivní prohlídka obrazů ukazuje na jejich vzájemnou provázanost, vzájemně se doplňují skrze protikladné prvky. Systém protikladnosti odkazuje k de Chiricovu oblíbenému řeckému filozofovi Heraclitovi pocházejícímu z královské rodiny, který pracoval s pravidlem jednoty a komplementarity protikladů, kde právě napětí protikladů utváří skrytou harmonii věcí. Chirico oba obrazy namaloval v zimě 1915–1916 během svého pobytu ve Ferraře a záhy oba zřejmě odeslal svému pařížskému galeristovi Paulu Guillaumovi, v jehož galerii spolu byly v roce 1922 poprvé a zatím naposledy vystaveny a představeny úvodním slovem André Bretona. Historie obrazu Zakázané hračky je úzce svázána s českým prostředím: v roce 1931 byl zařazen na jeho samostatnou výstavu v Alšově síni Umělecké besedy v Praze, odkud se dostal do privátní české sbírky, posléze byl na dlouhou dobu deponován ve sbírce Národní galerie v Praze. Giorgio de Chirico (1888, Volos – 1978, Řím) se narodil v Řecku do rodiny italského původu. Umělecké školení získal na Akademii v Mnichově (1906–1909), kde studoval malbu u Arnolda Böcklina a Maxe Klingera, což se promítlo do romanticko-symbolistní povahy jeho uměleckých začátků. V Mnichově se blíže seznámil také s filozofií Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera a Otto Weiningera. V letech 1909–1910 poprvé strávil delší období v Itálii, kde vstřebával podněty, jež se promítly do jeho metafyzického tvůrčího období. V letech 1911–1915 žil v Paříži, v roce 1912 zde poprvé vystavoval na Podzimním salonu, o rok později na Salonu nezávislých. V roce 1915 se kvůli vojenským povinnostem vrátil do Itálie. Válku strávil ve Ferraře, kde se začal věnovat tématu metafyzických interiérů. V roce 1917 přišel do kontaktu s umělci z dada okruhu kolem Tristana Tzary a časopisu Dada 2. V roce 1918 stál v Římě u založení uměleckého hnutí Valori plastici, jehož byl členem. Jeho první samostatná výstava se uskutečnila v Casa d’Arte Bragaglia v Římě. I během italského období v průběhu první světové války udržoval kontakt s Paříží. V roce 1921 si začal dopisovat s André Bretonem, který mu následující rok zahájil důležitou sólovou výstavu v galerii Paul Guillaume v Paříži. V roce 1925, kdy došlo k jeho definitivnímu rozchodu se surrealisty, se usadil v Paříži a jeho práce si začaly získávat mezinárodní renomé. Účastnil se 14. Benátského bienále a vystavoval také na 18. ročníku Benátského bienále v galerii vyhrazené italským umělcům v Paříži. V letech 1936–1938 pobýval v New Yorku, kde své aktuální práce představil v Julien Levy Gallery (1936). Druhou světovou válku strávil mimo Itálii, od roku 1947 se však již jeho trvalým domovem stává Řím. V roce 1970 se uskutečnila jeho důležitá retrospektiva v Palazzo Reale v Milánu, která se již konala v souvislosti s obnoveným zájmem o jeho tvorbu. V tomto období došlo také k veřejnému přijetí jeho pozdější, klasičtěji a novobarokně orientované tvorby, založené na citacích děl starých mistrů, která v kontextu postmoderny získala novou aktuálnost. Dnes jsou jeho díla zastoupena v muzejních sbírkách jako Muzeu moderního umění v New Yorku, Galleria Nazionale d´Arte Moderna e Contemporanea v Římě, Kunstmuseum Bern, Musée d´art moderne de la Ville de Paris, Musée National d´Art Moderne – Centre Pompidou v Paříži, Tate Modern v Londýně, Osaka City Museum of Modern Art v Osace nebo Peggy Guggenheim Collection v Benátkách. Autorův umělecký odkaz spravuje Fondazione Giorgio e Isa de Chirico v Římě. V českém prostředí se Chiricův vliv promítl především v tvorbě mladšího okruhu českých surrealistů, přátelský kontakt potom udržoval s malířem Janem Zrzavým. Giorgio de Chirico měl v Praze dvě samostatné výstavy (1931 a 1935) a jeho tvorba se na počátku třicátých let objevila také na velkých výstavách prezentujících soudobé francouzské umění (L´Ecole de Paris, Obecní dům, Praha 1931; Poesie 1932, Mánes, Praha), signalizujících obrat české umělecké scény k surrealismu.