Skip to main content

Milan Knížák

Killed Book

Killed Book
Killed Book
Killed Book
Artist (1940, Plzeň), národnost: česká
Název v originále Killed Book
Rok1972
Materiál a technikaspálená kniha v plexiboxu
Rozměry21 × 14,5 × 4 cm
Klasifikacesocha
Credit LineKunsthalle Praha
Licenční podmínky
Popis díla Milan Knížák je mezinárodně známý český umělec, autor eventů, výtvarného umění, designu, módy, básní, fotografií a hudby. Byl členem mezinárodního hnutí Fluxus a v roce 1965 byl jmenován ředitelem východní sekce Fluxu (tzv. Fluxus East). Na počátku šedesátých let vytvořil řadu pomíjivých realizací, k jejichž charakteristice patřilo uplatnění konkrétního prostoru. Jeho pouliční akce, výstavy a happeningy z doby skupiny Aktuálního umění (založena 1964), následně přejmenované na Aktual (1966–1973), se výrazně odlišovaly od aranžovaných happeningů jeho západních kolegů. Knížákovy akce se na rozdíl od amerických happeningů záměrně otevíraly náhodě. Důležitý prvek tu představuje lidské tělo jako hlavní příměr k realitě. Do určité míry byly založeny na práci s náhodným a nehledaným publikem a hravém ozvláštnění všedních činností. Jejich záměrem bylo překročit hranice umění směrem ke společenskému bytí a intervenovat do fyzického i duchovního prostředí každého člověka. Umění není v tomto pojetí jen artefaktem, ale i procesem s hravou a spirituálně didaktickou funkcí. V průběhu sedmdesátých let prochází Knížákova tvorba procesem výraznější dematerializace a konceptualizace a svým rozesíláním návodů, pokynů a výzev vstupuje Knížák do kontextu mailartové vlny sedmdesátých let. Se zájmem o rozšířené pole umění souvisí také jeho intervence do módního designu. Výraznou roli hrají oděvy také v kontextu akcí, kde je pálí nebo maluje na lidské tělo. Přes módu, šatové koláže a látkové obrazy dospěl v 80. letech také k asamblážovým látkovým plátnům. Pozdější obrazy a objekty se pohybují v intencích postmoderní eklektičnosti, hry s estetikou kýče a citací děl jiných mistrů, jejichž prostřednictvím vyjevuje Knížák svůj ironický komentář k soudobé společnosti. Médium knihy hraje v kontextu tvorby Milana Knížáka výraznou roli a referuje o jeho intermediálním uměleckém přístupu. Zabitá kniha (1972) ukazuje na výrazný prvek destrukce, který se pro něho stal jedním z možných autorských přístupů k tomuto médiu. Objekt představuje Knížákem v průběhu akce spálenou, „zabitou“ knihu“.[1] Knihy „zabíjel“ v průběhu akcí, kdy k tomu mělo docházet různorodými způsoby: „zastřelením, spálením, utopením, rozsekáním, natřením na bílo, na rudo, na černo, atp.“.[2] Koncept „zabité knihy“ pro Milana Knížáka představuje silný symbol, který ho „provázel celý život“. Ačkoliv autor odmítá přesný exaktní výklad, odkazoval jím k „zabíjení knih“, realizovaným odlišnými kulturami v různých časových vrstvách naší minulosti. [3] V jeho reflexi tématu přirozeně rezonuje odpor vůči státní kulturní politice a její neúctě vůči historii a kulturní tradici, která byla v souvislosti s podvolením se sovětské kulturní politice různě napínána a dezinterpretována. Knížák však na druhou stranu v duchu futurismu nahlíží destruování a potažmo pálení umění jako obrodný proces s pozitivním dopadem.[4] Neúctě ke kultuře věnoval Knížák také text „aktualové“ písně Atentát na kulturu (obr. 9), k níž existuje strojopisný text s ručně psaným notovým zápisem a poznámkami pro provedení skladby.[5] Ve směsi humorně-parodického textu Knížák apeluje na zničení obrazů a knih: „rozkopte obrazy spalte si knihy divadla ať srovnaj buldozery zahoďte všechno co má ňákou cenu spáchejte atentát na kulturu…”. Ručně psané výňatky z textů byly obvykle také součástí jejich hudebních vystoupení, kde dotvářely undergroundový charakter jejich akcí. Milan Knížák se narodil v roce 1940 v Plzni, v současné době žije a působí v Praze. Později se jeho rodina přestěhovala do Mariánských Lázní. V roce 1958 byl přijat do přípravného ročníku na Akademii výtvarných umění v Praze, odkud byl po roce vyloučen. Po dokončení povinné vojenské služby pracoval jako uklízeč. Posléze v letech 1963–1964 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, ale studium nedokončil. Od počátku šedesátých let uskutečnil v exteriéru Prahy sám (Demonstrace pro všechny smysly, 1964; Demonstrace jednoho, 1964) nebo se členy skupiny Aktual několik výrazných performancí. V roce 1966 uspořádal v Praze spolu s Benem Vautierem a Jeffem Bernerem Fluxus festival, od téhož roku byl v záznamech StB evidován jako nepřátelská osoba. Období let 1968–1970 strávil na pozvání členů skupiny Fluxus ve Spojených státech amerických. Po svém návratu byl sledován a stíhán Státní bezpečností. V roce 1974 obdržel stipendium DAAD, ale pobyt v Berlíně mu bylo dovoleno realizovat až o pět let později (1979–1980). V období let 1990–1997 působil na pozici rektora Akademie výtvarných umění v Praze, kde v letech 1990–2016 vedl také Intermediální ateliér. Řadu let byl ředitelem Národní galerie v Praze (1999–2011). Přednášel na mnoha českých a zahraničních univerzitách a účastnil se řady samostatných a skupinových výstav doma i v zahraničí. Věnuje se také vlastní publikační činnosti. Jeho díla jsou zastoupena v řadě důležitých institucionálních sbírek doma i v zahraničí (Národní galerie Praha, Stadtgalerie Stuttgart, Sprengel Museum Hannover, Museum of Modern Art v New Yorku či Tate Modern v Londýně). [1] Z písemného rozhovoru s Milanem Knížákem, květen 2023, archiv Kunsthalle Praha. [2] Milan Knížák, Akce, po kterých zbyla alespoň nějaká dokumentace 1962–1995, Praha, 2000, s. 148. [3] Z písemného rozhovoru s Milanem Knížákem, květen 2023, archiv Kunsthalle Praha. [4] „Destruováním kultury či umění (poněvadž umění je speciální části kultury) společnosti vlastně pomáháme.“ In: Z písemného rozhovoru s Milanem Knížákem, květen 2023, archiv Kunsthalle Praha. [5] Beat-rocková hudební skupina Aktual vznikla v roce 1967 v Mariánských Lázních (název je pozdější, skupina se nejdříve jmenovala Apoštolové, poté Děti bolševismu a teprve posléze Aktual). Působila do roku 1972, její činnost byla dočasně obnovena v roce 1991.