Skip to main content

Max Ernst

Dva reciproční cypřiše

Two Reciprocal Cypresses
Dva reciproční cypřiše
Dva reciproční cypřiše
Artist (1891, Brühl - 1976, Paris), národnost: německá
Název v originále Deux cyprès réciproques
Rok1949
Materiál a technikaolej na plátně
Rozměry 55 × 46 cm
Klasifikacemalba
Credit LineKunsthalle Praha 
Popis díla Max Ernst je obecně považován za jednoho z předních představitelů evropské avantgardy. Patřil k zakladatelským osobnostem mezinárodního dadaistického hnutí a také Pařížské surrealistické skupiny, přičemž jeho vlastní směřování vždy spíše anticipovalo obecné tendence umělecké scény. Tvoření pro něho bylo spojené s oblastí snění; v jeho výtvarném projevu se proto prostupovaly sklony k silné obrazotvornosti, iracionální záhadnosti, prolnutí reálného a snového, ale i tematizaci podvědomých pocitů. Jeho umělecké výstupy však vycházejí také z jeho znalosti psychologie, filozofie a literatury. Surrealistické hnutí velmi ovlivnily jeho inovativní umělecké techniky, které vyhledával kvůli novým možnostem podnícení imaginace. V roce 1925 pro sebe objevil techniku frotáže, založenou na zdůraznění struktury a haptické materiality. Později vynalezl také gratáž a dekalkomanii, které mu v olejomalbě umožnily dosáhnout bohatých a rozlišených struktur. Pro jeho umělecké pojetí je určující způsob vidění vycházející z techniky koláže a kontrastů jednotlivých ploch. Rané dadaistické práce jsou prodchnuty černým sarkastickým humorem, od anarchistického proudu je však odlišuje tendence k imaginativnosti a estetickému pojetí obrazu. Ernstova tvorba vznikající od roku 1923 je vnímána již v kontextu surrealistického malířství. Její východisko stále spočívá v koláži, která mu umožnila spojovat navzájem nespojité prvky vytvářející nové významové konotace. Častým námětem se stává les, na jehož obrazu vizualizoval znepokojivé jevy v přírodním světě a současně propojoval prvek živého a neživého, technicistního a biologického. Práce s hybridními monstry a přeludy vznikající od poloviny třicátých let lze považovat za temné a katastrofické proroctví vize budoucí zkázy. Během války se věnoval sochařské tvorbě, ale i technice dekalkomanie, přičemž způsob otisku převedl z kvaše do olejomalby a získal neobyčejně bohaté a rozlišené struktury, v nichž je obsažen i prvek sublimního erotismu. Charakter jeho práce ovlivnilo také putování po přírodě amerického Jihozápadu a setkání s „primitivním“ americkým a indiánským uměním, což se propsalo i do způsobu kombinace dekalkomanie s jinými technikami. Na konci druhé světové války se jeho tvorba vydala směrem zjednodušování a projasňování obrazové formy. V polovině šedesátých let se vrátil ke koláži, ale v rámci jednoho obrazu se zabýval i kombinací různých postupů, přičemž tyto obrazy-koláže jsou prostoupeny čistou lyrikou, jemným humorem a metaforickou obrazností. Centrálním tématem se stává Vesmír, ale i tematizace vztahu makrokosmu a mikrokosmu. Obraz s motivem Dvou recipročních cypřišů (1949) ukazuje způsob, jak Max Ernst užíval techniku dekalkomanie po skončení druhé světové války, kdy se jeho výraz projasnil a získal jemnější rysy. Dekalkomanie byla vedle frotáže jednou z důležitých surrealistických technik, využívajících typ automatické činnosti k částečnému vypnutí tradičního uměleckého subjektivního tvůrčího procesu. Zde se však motiv otisku projevuje jen na předem vymezené ploše a vytváří jemnější struktury než v případě válečných děl prostoupených tíživou atmosférou. V motivu cypřišů Ernst reagoval na silné setkání s nezkaženou krajinou amerického Jihozápadu, kterou po válce ještě podpořily pobyty v arizonské Sedoně, jež zhmotňovala Ernstovu představu pravé přírodní krásy. Otiskováním předmětů v nezaschlé barvě tu evokoval fantazijní vzezření krajiny se specifickým strukturováním terénu, geologickými specifičnostmi a zvláštní iracionální barevností, čímž současně divákovu pozornost obracel k oblasti podvědomí. Téma magické a zvláštní krajiny tu mělo evokovat spojení animálního a humánního prvku v novou jednotu, prostoupenou smírem a harmonií. Max Ernst (1891, Brühl – 1976, Paříž) pocházel z Německa, ale působil zejména v Paříži a také v New Yorku. V době první světové války byl nasazen na západní frontu. Po válce se usadil v Kolíně nad Rýnem, kde se zapojil ho aktivit mezinárodního dadaismu. V roce 1921 vystavoval spolu s S. T. Baargeldem a Jeanem Arpem poprvé v Paříži, výstavu v galerii Au Sans Pareil jim uspořádal André Breton. V roce 1922 se Max Ernst usadil v Paříži a navázal kontakt s Paulem Eluardem a okruhem surrealistických literátů. Jeho první samostatná výstava se uskutečnila v roce 1931 v galerii Juliena Levyho v New Yorku. V roce 1936 byl zastoupen na velké expozici Fantastic Art, Dada, Surrealism v Museum of Modern Art v New Yorku. Byl také opakovaně zařazován do projektů, orientovaných na mezinárodní okruh surrealistických umělců. Širší úspěch a uznání jeho tvorby přišly však až v jeho pozdním věku po druhé světové válce. V roce 1937 byla jeho tvorba nacisty zasazena do kontextu Entartete Kunst (zvrhlého umění), na počátku druhé světové války byl jako německý občan krátce internován, v roce 1941 emigroval před gestapem do USA. Obecně je spatřován jeho vliv na mladou americkou generaci, spojenou s abstrakcí a action painting, které on sám pokládal za další možnosti rozvinutí imaginace. Širší úspěch a uznání jeho tvorby přišly však až v jeho pozdním věku po druhé světové válce. V roce 1948 získal americké občanství, ale od počátku padesátých let pobýval opětovně v Evropě. V roce 1952 získal pozvání od havajské university v Honolulu na sérii přednášek a při té příležitosti se seznámil s krajinou Tichomoří, která se promítla do některých jeho obrazů. V roce 1954 byl oceněn velkou cenou na 27. Bienále v Benátkách. V roce 1958 mu bylo uděleno francouzské občanství a uskutečnila se také velká retrospektivní výstava v pařížském Muzeu moderního umění. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let následovaly retrospektivní výstavy v Museum of Modern Art v New Yorku, Tate Gallery v Londýně, v Guggenheim muzeu v New Yorku nebo v Grand Palais v Paříži. Jeho tvorba je dnes zastoupena ve všech předních muzejních sbírkách po celém světě. Ernstův odkaz spravuje také Max Ernst Museum, působící v jeho rodném Brühlu. V českém prostředí byly jeho surrealistické práce prezentovány na velkých skupinových výstavách L´Ecole de Paris (1931) a Poesie 1932, kde zastupovaly soudobý surrealismus, přičemž v domácím prostředí rezonovaly především jeho umělecké postupy, naplňující požadavek surrealistického psychického automatismu.
Facilité
Max Ernst
1923-1924
Dream
Toyen
1937
The Omnipresent Eye II
Jindřich Štyrský
1936
The Omnipresent Eye
Jindřich Štyrský
1936
Untitled (Pino Antoni)
Kurt Schwitters
1933-1934
Monologue
Josef Istler
1969
Park in Autumn
František Hudeček
1944
Aquarium
Jindřich Štyrský
1927
Roots
Jindřich Štyrský
1934
Black Pierrot
Jindřich Štyrský
1923
On the Edge
Toyen
1945
Without Traces
Toyen
1955