Jiří Kolář

null

Obrázek není dostupný

Náhled

Artist Jiří Kolář (1914, Protivín - 2002, Praha), národnost: česká

Název v originále Mademoiselle Rivière

Rok(1982)

Materiál a technikasoubor čtyř koláží (muchláží) na kartonu

Rozměry39 × 29 cm (panel)

Klasifikacepráce na papíře

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis díla Jiří Kolář byl významný český básník a výtvarný umělec, který si mezinárodní uznání získával již od šedesátých let. Na uměleckou scénu nastoupil ve třicátých letech jako básník a literát ovlivněný surrealismem. Jeho prvním výrazným počinem se staly deníkové záznamy Roky ve dnech (1947), které byly syrovou a ironickou reakcí na nejkonkrétnější realitu okolního světa. Aspekt každodenního pravidelného (deníkového) vyjádření se posléze stal v podstatě integrální součástí všech jeho celoživotních tvůrčích aktivit. Prostřednictvím své poezie byl schopen reflektovat svět ve své celistvosti, ve všech různých fazetách, nahlížet ho z mnoha úhlů. Dopad stalinské a gottwaldovské éry na život jednotlivce reflektoval v pozdějších básnických sbírkách Rod Genorův, Prometheova játra (1950) nebo Jásající hřbitov (1950). Přestože poezie zaujímá v kontextu celé jeho tvorby zásadní postavení, je pro jeho přístup k ní příznačný spíše rozchod s její přirozenou povahou. Kolářův odchod z oblasti jazyka a literatury zastupuje soubor strojopisné poezie Básně ticha (1959–1961), který se pohybuje již v oblasti čistého typogramu. K rozchodu s psaným slovem u něho dochází postupně až do roku 1963, kdy se stále zřetelněji posouval k oblasti vizuálních obrazů, do nichž se promítla jeho básnická schopnost k vytváření metafor, ale i tendence k destrukci původních celků a jejich opětovnému kolážovitému skládání. Prostřednictvím vizuálních experimentů představoval také typ umělce, kterému se dařilo zbavovat umění poválečného existenciálního balastu. V kolážích nalezl svůj hlavní výrazový prostředek, přičemž nejčastěji vznikaly rozřezáním či roztrháním a novým složením barevných reprodukcí starých i nových obrazů, nebo z reportážních a módních fotografií, v nichž prováděl svou mnohostrannou analýzu okolního světa. Ve svých raných kolážích vytvářel prostor pro nový typ konfrontace (konfrontáže a reportáže, 1950–1951), ve velké míře používal obraznost klasického umění a klíčové náměty vizuální historie lidstva, kterou si přivlastňoval. Přirozenou součástí procesu je ztráta původního významu díla, která současně dává příležitost ke konstruování nové obrazové reality, nabízející podobenství o aktuálním stavu věcí. Nahlížení na dílo a vztah k jeho původu je také zásadně ovlivněno skrze použitý název. Mnohovýznamová a proměnlivá tvorba nachází spojitost s existencialismem, lettrismem, neokonstruktivismem, novou citlivostí, ale předjímá i postmoderní princip citací, postprodukce a apropriace. V letech 1959–63 v oblasti koláže rozvinul celé množství specifických autorských postupů (roláž, chiasmáž, muchláž, proláž), které mu v následujících desetiletích umožňovaly vytvářet z autentických a syrových materiálů různorodé vizuální výstupy. Od poloviny šedesátých let vytvářel i trojrozměrné koláže, jejichž podklad tvořily obyčejné a chudé předměty vztahující se k době jeho dětství. V Týdenících z let 1967 a 1968 každý pravidelně glosoval zásadní události uplynulého týdne. V těchto listech se potkávaly různé typy materiálů a typů informací, které ve své podstatě podávaly plastický obraz dané doby. Mademoiselle Riviére (1982) ukazuje příklad Kolářových muchláží, v nichž původní obrazové předlohy deformoval muchláním a v multiplikované formě je fixoval na podložku. Pro své muchláže si zpravidla vybíral ikonické ženské portréty z historie umění, které lze vnímat jako zpodobnění dobového kánonu krásy. Portrét Mademoiselle Caroline Riviére (Louvre, Paříž), dcery úspěšného soudního úředníka Napoleonovy éry, pochází od francouzského neoklasicistního malíře Jean-Auguste-Dominiqua Ingra. Půvabné krásce bylo v době vzniku portrétu mezi třinácti a patnácti lety. Ingresův jemný portrét s měkkými tělesnými konturami a nádherným slonovinovým odstínem pleti odkazoval ke stylizaci Leonardových renesančních figurálních obrazů, ale i náboženským motivům pozdně gotických nizozemských autorů. Způsob muchláže a deformace půvabné tváře zmnožené do čtyř různých variant diváka sofistikovaným způsobem přivádí k zamyšlení se nad podobou originálního obrazu. V rámci dané série se Kolář věnoval také dalším ikonickým motivům spojovaným se zobrazením ženské krásy; v deformaci jejich tváře, v němž lze hledat i určité napojení na kubistickou deformaci tvaru, skládal poctu originálnímu plátnu. Kolář nám zde proti prvoplánové kanonické kráse ukazuje, že krásu lze hledat i v jinakosti a zvláštnostech, čímž jeho příspěvek neztrácí na aktuálnosti ani v kontextu současnosti: otevírá otázky po hranicích ženské krásy a posunu jejího vnímání v průběhu různých časových období. Jiří Kolář (1914, Protivín – 2002, Praha) prožil své dětství a mládí v Kladně. S ohledem na dobové okolnosti se vyučil v dělnické profesi a na čas ji i vykonával. Své koláže prezentoval poprvé v roce 1937 na chodbě divadla E. F. Buriana v Praze, kde aplikoval princip plošného rozvíjení osvobozených slov. Byl členem válečné Skupiny 42, jejíž programovou orientaci na městskou periferii vtiskla esej Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme (1940). Kolář v ní působil jako básník a jeho tehdejší básnické sbírky (Ódy a variace, 1941–1944; Limb a jiné básně, 1944–1945) lze vnímat jako manifesty skupinové estetiky. V roce 1949 se oženil s Bělou Helclovou (Kolářovou), která se později stala známou umělkyní a fotografkou. V roce 1953 byl zatčen a vězněn Státní bezpečností za své básnické dílo Prometheova játra, čímž vyústil jeho složitý vztah s Komunistickou stranou Československa. Období padesátých let prožil v nucené kulturní izolaci bez kontaktu s aktuálním zahraničním děním. V roce 1963 se stal jedním z hlavních iniciátorů vzniku skupiny Křižovatka, která se ještě v tomtéž roce uvedla v Galerii Václava Špály. Samostatnou výstavu měl v Galerii Václava Špály v roce 1968. Od druhé poloviny šedesátých let vystavoval primárně v zahraničí, zejména Německu, Švýcarsku, Francii a USA. Důležitá byla jeho účast na výstavách Between Poetry and Painting (Institute of Contemporary Art, Londýn, 1965), Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart (Akademie der Künste, Berlín, 1966), IV. documenta v Kasselu (1968), Expo 70 – Pavilon ČSSR (Ósaka, 1970), 35. Benátském bienále (1970) nebo na VI. documenta v Kasselu (1977). Zásadním doceněním byly dvě samostatné výstavy v Solomon R. Guggenheim Museu v New Yorku v roce 1975 a 1979, výstava v Centre Georges Pompidou v Paříži v roce 1983 nebo v Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia v roce 1996. I přes mezinárodní úspěch nemohl mít v Československu sedmdesátých a osmdesátých let žádnou výstavu a nevyšla o něm žádná kniha. V roce 1970 prošel těžkým onemocněním, po kterém se ještě znovu vrátil k práci. V roce 1977 podepsal Chartu 77, což mu přineslo zákaz práce v Československu. V roce 1979–1980 absolvoval roční pobyt DAAD v Západním Berlíně, odkud emigroval do Paříže. Za své nepřítomnosti byl v Praze v roce 1982 odsouzen na rok vězení a ztrátě majetku. V roce 1984 bylo Jiřímu Kolářovi uděleno francouzské občanství. První možnost představit jeho tvorbu domácímu publiku přinesla až retrospektivní výstava v Národní galerii v Praze v Paláci Kinských v roce 1993. Z nedávných samostatných retrospektivních výstav sumarizujících jeho umělecký přínos lze jmenovat retrospektivy Jiří Kolář: Úšklebek století, Palác Kinských, Praha (2018) a Jiří Kolář (1914-2002) Forms of Visual Poetry: From the Collection of Museum Kampa (American University Museum, Katzen Arts Center, Washington D. C., 2019). Po sametové revoluci v roce 1989 se Kolář opět začal účastnit kulturního života v České republice a v roce 1997 se do Prahy s ohledem na své zdravotní komplikace vrátil natrvalo. V roce 1990 založil společně s Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem Cenu Jindřicha Chalupeckého.