Robert Filliou

tatek potravy pro stupidní myšlenku

Obrázek není dostupný

Náhled

Artist Robert Filliou

Název v originále Ample Food for Stupid Thought

Rok1965

Materiál a technika96 ofsetových pohlednic

Rozměry12,8 × 17,8 cm

KlasifikaceFlux Papers

Credit LineKunsthalle Praha (Sbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových)

Licenční podmínky

Popis díla Robert Filliou byl originálním francouzským umělcem, režisérem, sochařem a tvůrcem multiplů a happeningů. Často pracoval s těmi nejjednoduššími materiály (hřebíky, dráty), ale za důležité komponenty svých děl považoval i náladu. V jeho zacházení s objektem se zrcadlí jeho obdiv k Marcelu Duchampovi. Byl spojován s novým realismem šedesátých a sedmdesátých let. Účastnil se také akcí a festivalů hnutí Fluxus, ale nikdy nebyl jeho členem. Úzce však spolupracoval s Danielem Spoerrim, Dieterem Rothem, Georgem Brechtem, Emmettem Williamsem nebo Joachimem Pfeuferem; v roce 1962 se také seznámil s Georgem Maciunasem. Spojovala ho s nimi snaha o anti-individualistické umění, které se může odehrávat kdykoliv a kdekoliv. S Fluxem sdílel přesvědčení o tom, že umění a život by měly být identické a dílo by tak mělo pramenit přímo ze života. Ve své práci dokázal propojit principy konceptuálních strategií s inovativními technikami, založenými na výkonu, náhodě, vtipu, fantazii a hře. Jeho umělecké výstupy ukazovaly na zájem o společnost, svět jako celek, univerzum; v jeho antiautoritářsky a anti-institucionálně orientovaném umění rezonují otázky politické angažovanosti a společenského uspořádání světa, vliv studené války a neklid a krize v kapitalistické společnosti. Racionální pohled se tu mísí s buddhisticko-meditativně vedeným dialogem se skutečností a důrazem na spirituální hodnoty. Jeho umělecký vývoj zásadně ovlivnila východní filozofie a příklon k zen-buddhismu, s nímž se blíže seznámil během svého pobytu v Japonsku a Jižní Koreji. Přirozenou součástí jeho díla se tak staly magické, mystické a náboženské prvky, s nimiž pracoval jako s klíčem pro pochopení světa. V rámci svého uměleckého pojetí vnímal umění jako hru, přičemž médium hry používal k tomu, aby diváka vtáhl do díla a vytvořil tak dialog mezi divákem a dílem. Spolu se svými spolupracovníky vytvořil několik konceptů, které ve své tvorbě postupně rozvíjel. Princip věčné sítě, propojující stejně smýšlející osoby po celém světě, se stal důležitým podnětem v rámci mail artu. Princip permanentního tvoření byl založen na kreativitě a vědomí toho, že vše již někde je a někde existuje a vždy je jen třeba realizovat už existující myšlenku. První plody své „vizuální poezie“ představil v roce 1960 na festivalu avantgardy (Festival d´Art d´Avant-Garde) v Paříži. V tom samém roce vytvořil svou první koláž Le morte du monde de´l immortelle, kterou věnoval svému příteli a umělci Daniellu Spoerrimu. Jednalo se o vizuální a textový návod divadelní hry koncipovaný do šachovnice, na němž jsou srovnané nejrůznější individuální zážitky, sloužící jako východisko pro autorovu performanci. Kombinace emocionálního, filozofického a banálního svědčí také o přetrvávajícím existencialismu v prostředí francouzské avantgardy. V roce 1963 rozvinul spolu s architektem Joachimem Pfeuferem projekt POIPOIDROM, který spočíval v kombinaci objektu, instalace a performance. Tento projekt spolu představili v roce 1972 také na documenta 5 v oddělení individuální mytologie. Během let strávených v Düsseldorfu (1968–1974) vznikly jeho nejdůležitější práce, které se orientují na výzkum času. Krátce po přestěhování se mu naskytla možnost spolupráce s Galerií Schmela, kde rozvíjel svůj princip ekvivalentnosti; společně s Georgem Brechtem také realizoval svůj první film složený z jednominutových scénářů. Princip ekvivalentnosti se promítl i do názvu jednoho jeho díla (Das Prinzip der Gleichwertigkeit / Principe d´équivalence avec cercle et ronds) z roku 1969, sestávajícího ze tří žlutých krabiček a červené ponožky, které zpřítomňují ideu principu ekvivalentnosti. Tato idea ovlivnila v budoucích letech mnoho jeho dalších prací. Propsala se i do jeho portrétů na plátně, obsahujících jen jméno portrétovaného a razítko „gut gemacht, schlecht gemacht, nicht gemacht“. Nechal v nich rezonovat představu, že kvalita v umění nehraje roli. Podle jeho představy není jen dobré umění, ale i špatné umění pro něho zůstává uměním. Výrazným počinem byly také jeho optimistické boxy (1968–1981), v nichž rezonovalo jeho pacifistické nastavení, ale i humor a vztah k Marcelu Duchampovi. V sérii děl (asambláže, kresby, společenské hry) z raných sedmdesátých let s názvy jako That Mad Feeling, That Vocational Game and That Spiritual Need, Filliou testoval různé alternativy k představě umění. Jeho poslední práce Time in an nutshell (1987), v níž vizualizoval konečnost času, vznikla během jeho tříletého pobytu v klášteře. Soubor karet Ample Food for Stupid Thought (1965) sestává z 96 offsetových karet s krátkými texty. Jedná se o návody k eventům, které se nechaly inspirovat v hudbě tím, že je může provádět kdokoliv. Každý, kdo se ho rozhodne realizovat, zároveň vytváří novou interpretaci, opětovně tak event oživuje a podílí se na umělecké tvůrčí roli, aniž by to kladlo požadavek na jeho osobní profesionální uměleckou kariéru. Povaha návodů ukazuje na výrazné východisko v běžných životních situacích. S ohledem na to je možné je realizovat v každodenních situacích, stejně jako v rámci performancí, a ukazovat tak na propojení umění a života. Filliou soubor karet věnoval svému příteli a uměleckému kolegovi Georgu Brechtovi. Jako autoři textového úvodu jsou uvedeni: Daniel Spoerri, Arman, Kichka Baticheff, George Brecht, William Burroughs, Christo, Diane di Prima, Brion Gysin, Dick Higgins, Allan Kaprow, Ray Johnson, Joe Jones, Alison Knowles, John Herbert McDowell, Jackson Mac Low, Nam June Paik, Benjamin Patterson, Dieter Rot a James Waring.Robert Filliou (1926, Sauve –⁠ 1987, Les Eyzies-de-Tayac-Sireuil) byl významný umělec francouzského původu. V roce 1943 se stal členem francouzské komunistické strany. Po konci druhé světové války odcestoval do USA, v roce 1949 pracoval u Coca-Coly a věnoval se studiu ekonomie na University of California v Los Angeles. Po skončení studia odcestoval v roce 1951 do Jižní Koreje, kde byl součástí týmu OSN, který sestavil Pětiletý plán pro obnovu a rozvoj Jižní Koreje. Sám sebe však vnímal především jako básníka. Jeho celoživotní uměleckou práci lze proto vnímat jako komprimaci, přebásnění všeho, s čím se setkal v různých fázích svého života. V průběhu padesátých let působil jako spisovatel, vznikly jeho akční básně a delší dramata. V této době žil v Japonsku, Egyptě, Španělsku, Holandsku a Dánsku, odkud se v roce 1959 vrátil do Francie. V lednu 1962 založil galerii Légitime, situovanou ve svém klobouku, která prezentovala drobné práce od něho a kolegů z Fluxu. Jedna z jeho akcí upomínala na Boîte-en-valise (1936/41) od Marcela Duchampa. V roce 1962 se účastnil akce Fluxus Internationale Festspiele Neueste Musik ve Wiesbadenu. S Georgem Brechtem, s nímž se seznámil v roce 1965, otevřeli v jižní Francii bizarní obchod Cédille, který sloužil jako kontaktní místo pro fluxové umělce, místo výstav, akcí a projektů. Po jeho uzavření z finančních důvodů navštívil v roce 1967 New York. V letech 1968–1974 žil v Düsseldorfu, centru fluxových aktivit, kde tvořil v kreativním dialogu s Josephem Beuysem, Marcelem Broodthaersem, Dieterem Rothem a Danielem Spoerrim. V roce 1970 vydal svou multi-knihu (multi-book) nazvanou Teaching and Learning as Performing Arts, která obsahovala velkou část jeho radikálních myšlenek týkajících se participativní umělecké tvorby a výuky s důrazem na komunikaci a účast diváka. V düsseldorfských letech vznikly také jeho nejdůležitější práce, které postupně prezentoval na třech výstavách v Galerii Schmela: Création Permanente – Principe d´Equivalence, also gut gemacht, schlecht gemacht, nicht gemacht (1969), A Joint Work of Robert Filliou (1970), Research in Futurology (1972). V tomto období začal být zván na mezinárodní přehlídky a jeho práce si získávaly mezinárodní uznání. V roce 1971 prohlásil the Stedelijk Museum v Amsterdamu za První teritorium Geniální republiky (the First Territory of the Genial Republic). Jeho umělecký vklad spočíval v jeho přítomnosti po dobu dvaatřiceti dnů, kdy mluvil k návštěvníkům muzea. V doprovodném, ručně psaném katalogu Research at the Stedelijk najdeme tuto definici: „Výzkum není exkluzivním privilegiem těch, kdo vědí. Spíše je doménou těch, kdo nevědí.“ V roce 1973 se účastnil legendárního festivalu Festival Aktionen der Avantgarde (ADA), v jehož rámci představil na střeše Akademie der Künste v Západním Berlíně své environmentální práce pro telepatickou hudbu. Účastnil se také 36. Bienále v Benátkách (1972) a documenta 5 a 6 v Kasselu (1972, 1977). Následuje účast na velkých akcích, jako 1.000.010 narozeniny umění v Cáchách (1973). V roce 1974 získal roční stipendium DAAD na pobyt v Západním Berlíně. Odtamtud se přesunul do Francie a v roce 1977 žil částečně v Kanadě, kde se věnoval produkci videí; prostřednictvím videa dokumentoval také svá díla a akce. V letech 1980–1984 působil jako hostující profesor na Hochschule für bildende Künste v Hamburku. V roce 1981 byl zastoupen na výstavě Westkunst. Zeitgenössische Kunst seit 1939 (Western Art. Contemporary Art Since 1939, Kolín nad Rýnem), která kladla důraz na téma svobody a individuální výraz. V roce 1982 mu byla od města Hannoveru propůjčena cena Kurta Schwitterse. Jeho první retrospektiva se konala v roce 1984 ve Sprengel Museum v Hannoveru, která se dále přesunula do Musée d´Art Moderne de la Ville de Paris a do Kunsthalle Bern. V říjnu 1984 odešel do tibetského kláštera Chanteloube v Dordogne, kde se v duchu své zen-buddhistické orientace rozhodl v meditaci setrvat tři roky, tři měsíce a tři dny. Po splnění záměru začátkem prosince 1987 umřel na rakovinu. Posmrtnou výstavu mu v roce 1988 uspořádala Städtische Kunsthalle Düsseldorf. Zastoupen je ve sbírce Gina di Maggio v Miláně, mumoku –⁠ Museum moderner Kunst ve Vídni, Museu of Modern Art v New Yorku nebo Centre Georges Pompidou v Paříži.