Skip to main content

Jiří Černický

Slzy pro Etiopii (Meteorologie soucitu: mentální charita)

Absurd Charity – Tears for Africa
Slzy pro Etiopii (Meteorologie soucitu: mentální charita)
Slzy pro Etiopii (Meteorologie soucitu: mentální charita)
Artist , česká
Název v originále Slzy pro Etiopii (Meteorologie soucitu: mentální charita)
Rok1993-1994 / 2021-2022
Materiál a technikavideo (digitalizované diapozitivy a negativy)
Rozměry44min
Klasifikacefilm
Credit LineKunsthalle Praha
Popis dílaJiří Černický je jednou z nejvýraznějších uměleckých osobností české umělecké scény devadesátých let dvacátého století. Jeho postkonceptuální díla se vyznačují snahou komunikovat problémy soudobé společnosti a současně upoutávají svou materiálovou povahou. Černického rané umělecké aktivity z počátku devadesátých let souvisely s jeho původem ze severních Čech. V Ústí nad Labem a hnědouhelném povrchovém dole v Chabařovicích také realizoval své první veřejné akce, zaměřené na intervence do sociální reality místního prostředí. Příznačným prvkem těchto performancí byla práce s vlastním nahým tělem, což mělo akcentovat transformační schopnost umění a současně upozornit na opětovně zpřístupněný veřejný prostor a znovunabytí občanských práv a svobod. Velmi záhy se však Černického projev vyvázal ze závislosti na místním prostředí a kontextu a otevřel se globálnímu vnímání světa; zachoval si však svůj zájem o akcentaci sociálních a environmentálních otázek, schopnost osobní introspekce a tendenci k experimentu. V jeho tvorbě se také trvale projevuje snaha prověřovat společenskou důvěru k ideologiím, náboženské víře a spiritualitě obecně, což souvisí s jeho osobní zkušeností s životem v prostředí reálného socialismu a přechodem společnosti do kapitalismu, jejichž stinné stránky dokáže číst kritickým okem a konfrontovat s kulturními a společenskými poměry v odlehlých částech světa. Zájem o umění modernistických avantgard vnesl do jeho vlastního uměleckého přístupu výrazně utopickou složku, ale současně podnítil i snahu vést neotřelý dialog s uměleckými směry a styly minulosti. K prověřování vybraných témat volí mystifikační pseudovědecký přístup, jemuž nechybí dadaisticky podvratný humor, dětská přímočarost, patetičnost, ale ani schopnost spojovat a konfrontovat mýtus s realitou a dokument s fantazií. Prvek performativity později vstupuje i do Černického obrazů a objektů, což souvisí s jeho dispozicí k překračování a prostupováním hranic jednotlivých médií, žánrů a směrů, a vytváření záměrně hybridních forem. Jeho obrazové série (Dolby malba, Vnitřní malby, Předmalby, Minimax) ve skutečnosti představují komplikované trojrozměrné asambláže, jejichž součástí mohou být velmi různorodé předměty z běžného života a syntetické materiály, které se ve své podstatě vůči malbě a její estetizující podstatě spíše vymezují. Záměrná antiestetičnost a akcentace domácího kutilství tu podvratně vystupují vůči přetrvávající místní tendenci k sakralizaci malířského aktu a současně ukazují na vnitřní provázanost umění s jinými oblastmi života. Daný přístup ozřejmuje také skrytou spojitost této části jeho tvorby s jeho konceptuálními projekty, v nichž neváhá neotřelým formálním provedením cílit na konfrontační a polemická témata, aniž by ve svém vyjádření ustupoval ze záměrně pěstované mnohoznačnosti. Film Slzy pro Etiopii (1993–1994 / 2021–2022) představuje příběh realizované akce s názvem Absurdní charita – Slzy pro Afriku / Slzy světu: Slzy postiženým třetího světa (1993–1994), kterou Jiří Černický charakterizoval jako fanatický a utopický projekt na záchranu lidstva. Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem tehdy přestavěl na sídlo charity a vyzval obyvatele města, aby se zúčastnili „sbírky slzí“ pro postižené Etiopany, které by jim byly zaslány spolu s hmotnými charitativními dary a představovaly by tak jejich duchovní projev solidarity, svědčící o jejich skutečné empatii a soucítění. Po úmorném měsíčním putování z Keni do Etiopie, kdy na sebe přijal roli poutníka či nositele „svaté relikvie“, slzy osobně předal představenému kláštera v etiopském městečku Lalibela. Film, pořízený z autentických dobových záběrů, obsahuje řadu informací o absolvovaných strastech a prožitém nebezpečí, jimž nechybí vnitřní patos ani nadsázka. Návrat k této důležité a výrazově silné akci ukazuje na důležité transformační období, kdy se naše země vymanila z pout Sovětského svazu a mohla se připojit k celku „vyspělé“ západní Evropy. Autorská snaha o projev solidarity s těmi obyvateli země, u nichž se tato pozitivně vnímaná proměna nikterak nepromítla, ukazuje na skutečnost, že vstupem do globálního světa je žádoucí převzít svůj společenský díl povinností. Motivací pro realizaci akce byla také snaha o rehabilitaci utopického myšlení, které bylo pádem Železné opony a potažmo Sovětského svazu silně potlačeno. Černický se tu také dotýká otázky ztráty víry a spirituality v české společnosti, k níž z velké míry přispěl komunismus a v rámci kapitalismu ji dále podpořila akcentace ekonomického aspektu. Tímto utopickým aktem a jeho aktualizací ukazuje, že víra a spiritualita mají v lidské společnosti stále zásadní důležitost – slepá racionalizace věcí a koncentrace na čisté materiálno s sebou nesou duchovní prázdnotu, po níž může následovat již jen celkový rozklad společnosti. Jiří Černický (*1966, Ústí nad Labem) navštěvoval v letech 1987–1990 Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Po přestěhování do Prahy studoval nejprve na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1990–1993) a posléze na Akademii výtvarných umění v Praze (1993–1997). Od roku 2010 vede ateliér malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Příležitostně působí také v pozici kurátora, věnuje se i psaní básní a beletrie. V roce 1990 před nástupem na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval několikaměsíční brigádu v hnědouhelném povrchovém dole v Chabařovicích. Realizoval zde veřejné akce zaměřené na intervence do sociální reality Ústí nad Labem (Stodola, 1990; Otevřená hranice bytu, 1991) a dvě radikální performance, kde výrazný vizuální prvek tvořil obrovský těžební stroj (Největší grafika na světě, 1990; Meteo Body Painting, 1991). Již kolem roku 2000 se jeho tvorba začala objevovat v mezinárodním kontextu na kolektivních výstavách, tematizujících umění středo- a východoevropského regionu: After the Wall (Moderna Museet, Stockholm; Ludwig Museum, Budapešť; Hamburger Bahnhof, Berlín; 1999–2000), Hot/Cold? – Summer Loving (Zacheta National Gallery of Art, Varšava, 2006), Form Follows… Risk (Futura, Praha; Národní galerie, Bratislava, 2007), Central Europe Revisited (Esterhazy Castle, Eisenstadt, Rakousko, 2008), A Part of No-Part: Parallelisms between Then and Now (Chelsea Art Museum, New York, 2010), Format of Transformations 89-09 (MUSA auf Abruf, Vídeň, 2010), 90s: Scars (Museum of Modern and Contemporary Art, Rijeka, 2021). Mezi významné samostatné přehlídky jeho tvorby z poslední doby patří výstavy Divoké/ý sny (Galerie Rudolfinum, Praha, 2016) nebo S drakem v zádech (Futura, Praha, 2018–2019). Skupinové výstavní projekty, jako Po sametu. Současné české umění s přesahy do minulosti (GHMP – Dům U Zlatého prstenu, Praha, 2009), Narušená rovnováha Revisited (Dům umění Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2021–2022), Heroin Crystal: Generace devadesátých let v GHMP (GHMP – Dům U Kamenného zvonu, Praha, 2022) upozornily zejména na jeho roli ve formování české umělecké scény devadesátých let. Za své umělecké aktivity byl Jiří Černický několikrát oceněn: je nositelem Sorosovy ceny (1996), Ceny Jindřicha Chalupeckého (1998) nebo bělehradské 48. October Salon Award (2007). Jeho práce se nachází ve sbírce Národní galerie Praha; Galerie hlavního města Prahy; Museum of Contemporary Art, Miami; Museum für angewandte Kunst, Vídeň nebo Musée d'art moderne et contemporain, Saint-Étienne.
Untitled (The Story)
Jiří Černický
1995
Untitled (The Story)
Jiří Černický
1995
Untitled (The Story)
Jiří Černický
1995
Untitled (The Story)
Jiří Černický
1995
Liquid Mistletoe
Jiří Černický
2003
Lil Dreamer Hoodie
Kryštof Strejc
2017
Super Cure No 2
Kryštof Strejc
2019
Super Cure No 4
Kryštof Strejc
2019
Shadow Illusion
Kryštof Strejc
2017
Still Life with Pears
Antonín Slavíček
1910
Nails
Ondřej Basjuk
2011
Zátiší koule a banán
Ondřej Basjuk
2015