Běla Kolářová
Roentgenogram kruhu
Artist
Běla Kolářová
(1923, Terezín - 2010, Praha), národnost: česká
Název v originále
Roentgenogram kruhu
Rok1963
Materiál a technikafotogram – kresba světlem na fotopapíru
Rozměry28,7 × 22,5 cm
Klasifikacefotografie
Credit LineKunsthalle Praha
Popis dílaBěla Kolářová byla výrazná česká umělkyně a fotografka. Ačkoliv své
práce primárně tvořila v ústraní jako osobní privatissimum, jsou neodmyslitelně spojeny s tzv.
„druhou avantgardou“ šedesátých let. Její přístup vynikal výraznými
konceptuálními rysy a důrazem na absenci uměleckého rukopisu. Spolu se svými
konstruktivisticky orientovanými vrstevníky se ve své tvorbě vztahovala k otázkám
tvůrčího procesu, ale i výchozího konceptu, určujícího podobu výsledné
kompozice. V kontrastu k přísnému konstruktivismu je její tvorba
výrazově bližší tendencím neodadaismu a nové citlivosti, které zohledňují hravý
přístup k řádu a geometrické struktuře. Pro její nezaměnitelný projev je
příznačná intimita a autentičnost; použité
materiály nebo techniky jsou neodmyslitelně spjaté s oblastí ručních a
domácích prací, vařením a stereotypně pojatým ženským světem obecně, čímž
nachází intuitivní spřízněnost s feminismem. I v dnešním
diskurzu působí některé materiály, které do své tvorby implementovala, stále
průkopnicky a aktuálně. Cestu k umění jí otevřelo médium fotografie,
jemuž se věnovala od poloviny padesátých let. Motivům dominovaly záznamy
banálních předmětů a jejich fragmentů, aranžované do geometrických rastrů. Posléze se
zaměřila na experimentování s negativy v temné komoře (fotogramy a
rentgenogramy, umělé negativy a kresba světlem). Odtud se její zájem přesunul
k tvorbě koláží a asambláží z předmětů denní potřeby (sponky,
líčidla, patentky, zbytky kuchyňského odpadu), které jsou pro svůj vztah
k otázkám racionální struktury originálním příspěvkem k tehdy
aktuálním konstruktivistickým a minimalistickým tendencím. Důležitým momentem je skladba předmětů do základního
rastru či geometrické kompozice. Originální je na nich ale narušení řádu
prostřednictvím náhody, intuice a humoru, ale i prostoupení veřejného a
intimního prostředí. Právě prvky osobní, intimní sféry a zapojení náhody ji
odlišují od zahraničních vlivů (skupina Zero, Martial Raysse), k nimž se ve své
tvorbě vztahovala. Asamblážím se věnovala do roku 1971,
přičemž některé z nich lze vnímat i jako reakci na nelehký vývoj politické
a společenské situace. V
sedmdesátých letech vznikají rozměrné kresby líčidly a tělesné otisky, které
souvisejí s dobovými tendencemi body artu a také s novým chápáním tělesnosti a
erotismu ve výtvarném umění. Práce z let 1981–1985, které strávila sama v Praze,
jsou vesměs zřetelně více “ženské“ a obsahují autobiografické aspekty; v tomto
období vytvořila ale také některá metaforická, až politicky laděná díla. V další etapě své tvorby se umělkyně přestává
soustředit výhradně na téma ženské existence a identity a realizuje cyklus
asambláží ve spolupráci s manželem Jiřím Kolářem. Námětem jí již nejsou
obrazy, ale texty nebo jejich fragmenty. V následujících letech se do
jejího díla vrací i obrazová předloha, která se stává součástí humorných a
barevně exponovaných asambláží. Roentgenogramy kruhu (1963) navazují na autorčiny předchozí fotografické experimenty. Sérii těchto fotogramů Kolářová rozvíjela v letech 1962–1963. Jsou založeny na pozorování pohybu a světla a jejich abstraktní povaha jemně odkazuje k neokonstruktivismu a kinetickému umění, které byly v Československu šedesátých let populární. Roentgenogramy Kolářové lze v kontextu skupiny Křižovatka a soudobé české umělecké scény pokládat za jeden z nejradikálnějších uměleckých projevů. Jednalo se o další typ experimentu, k němuž dospěla v rámci svých zkoušek v černé komoře. Marie Klimešová tyto fotogramy označila jako dokumenty „drobných performancí“, v jejichž průběhu se autorka zabývala aktivní manipulací s šablonou a světlem. Jejich smyslem bylo fixovat na ploše fotopapíru stopu rotující linie, jejíž dynamiku a různorodou podobu určovala svojí tělesnou akcí, kde funguje intenzita zastaveného světelného chvění. Série rentgenogramů kruhu je výrazově široká, setkáme se tu s různými rotačními kotouči s neobyčejným množstvím jemně lavírovaných odstínů šedi. Běla Kolářová (1923, Terezín – 2010, Praha) se od přelomu padesátých a
šedesátých let pohybovala v okruhu experimentálních
neokonstruktivistických tendencí. Spolu s manželem Jiřím Kolářem patřili
k zakládajícím členům skupiny Křižovatka (1963–1968). V období
šedesátých let se účastnila několika důležitých skupinových výstavních projektů
(Křižovatka, 1964; Surrealismus a
fotografie, 1966–1967; Nová citlivost, 1968). V roce 1966 měla svou
první samostatnou výstavu v Galerii na Karlově náměstí. Vystavovala také
na legendární výstavě Někde něco (Špálova galerie, Praha, 1969), na níž
se prezentovala svými instalacemi se souhrnným názvem Co vzniká a zaniká
každý den, prezentující rozmanité formy eat artu. Vždy však zůstávala ve
stínu svého manžela, v souvislosti s tím se starala o zajištění
společné finanční existence a vlastní umělecké tvorbě se věnovala jen ve volném
čase. Po potlačení pražského jara
jí byla znemožněna další výstavní činnost. Na podzim roku 1975
doprovázela svého muže na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 1979 odjela spolu
s Jiřím Kolářem do západního Berlína, kde on získal roční stipendium.
Zatímco Kolář posléze emigroval do
Paříže, Kolářová se vrátila do Prahy, aby zachránila Kolářovu sbírku a jeho
umělecká díla, která postupně posílala do Francie. Výjezdní povolení získala až
v roce 1985. Zpět do vlasti se natrvalo vrátili v roce 1999.
Po roce 1989 jí byla uspořádána řada retrospektivně koncipovaných
výstavních projektů doma i v cizině. Internacionální úspěch jí přinesla
zejména účast na Documenta 12 v německém Kasselu v roce 2007. Do mezinárodního dobového
kontextu její tvorbu uvedly také výstavy Transmissions: Art in Eastern
Europe and Latin America, 1960–1980 (Museum of Modern Art, New York, 2014)
a Making Space: Woman Artists and Postwar Abstraction (Museum of Modern Art,
New York, 2017). V současnosti je její tvorba zastoupena ve sbírkách mnoha
českých, ale i zahraničních institucí, jako Tate Modern v Londýně nebo
Museum of Modern Art v New Yorku.
