Wolf Vostell
Čtení z Lidického katalogu... prosím, vhoďte do ohně
Artist
Wolf Vostell
Název v originále
Reading the Lidice Catalogue… Please Put on Fire
Rok(1967)
Materiál a technikadekoláž (prskavky, negativy, papír, sklo, dřevo, textilie)
Rozměry22 × 29 cm
KlasifikaceFlux Object
Credit LineSbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových
Popis díla Wolf Vostell byl jedním ze zakladatelů a předních představitelů Fluxu. Jeho autorský přínos je v rámci Fluxu specifický tím, že již od padesátých let v řadě děl tematizoval problematiku holokaustu a druhé světové války, ale mezi náměty, s nimiž pracoval, patřily i zcela soudobé politické události jeho doby. Jeho práce, podobně jako práce Nam June Paika, obsahovaly také kritiku konzumní kultury. Vostell se rozešel s tradičními uměleckými disciplínami a postupy a patřil k prvním umělcům pracujícím s videem, televizními sety a instalací. Ve svých dílech často pracoval s televizními přijímači, aby vyvolal debatu o využívání televize k manipulaci, i když sám toto médium používal i k šíření vlastního inovativního videoartu. Vostell současně patřil k průkopníkům konceptuálního umění a předním německým průkopníkům happeningu a dekoláže. Termín dekoláž, který používal od roku 1954, definoval unikátní autorskou techniku, která byla založena na principu škrábání, oddělování, trhání a ve svém principu měla reflektovat obraz společnosti 20. století, jež byla podle Vostella definovaná destrukcí. Dekoláž mu umožnila expanzi tvůrčího vyjádření směrem k happeningu, instalaci, obrazu a destruktivním procesům, které měly rozbít zastaralé zvyky a hodnoty. Již v padesátých letech začal ve svých dekolážích používat automobilové součástky a televizní přijímače, představující dva nejvýraznější symboly poválečné konzumní kultury. Některé jeho dekoláže, pracující s útržky reklamních plakátů byly také označovány za německou verzi pop-artu. Jeho první environment The Black Room (1958, Berlinische Galerie, Berlín), sestávající ze tří asambláží (Německý pohled, Ausschwitz-Headlights a Treblinka), představoval intermediální část dekolážovaného světa. V roce 1958 se účastnil prvního evropského happeningu v Paříži a produkoval své první objekty s televizními sety a částmi auta. Sám v letech 1954–1988 provedl více než padesát happeningů, v nichž se diváci v duchu hesla „propojení umění a života“ stali účastníky, což jejich statutu dodalo více kreativní roli. V roce 1963 se Vostell stal pionýrem videa a instalace se svým dílem 6 TV Dé-coll/age, prezentovaným ve Smolin Gallery v New Yorku, které je dnes ve sbírce Museo Reina Sofia v Madridu. Na Benátském bienále v roce 1968 představil svůj environment Electronic Dé-coll/age, Happening Room (dnes Neue Nationalgalerie, Berlín), obsahující set šesti televizí s elektromotory. Své objekty také často zapouštěl do betonu, který se stal jedním z jeho poznávacích znamení. Monumentální dílo Concrete Traffic (1970, University of Chicago´s public art collection) představovalo vintage cadillac z roku 1957 zapouzdřený do betonu. Jeho prostřednictvím zkoumal ambivalentní vlastnosti betonu a vztahoval se k poválečnému urbanismu ve vztahu k rekonstrukci německých měst a americké městské obnově. Jeho experimenty s betonem jsou inovativním a okouzlujícím průzkumem materiálu, který definoval dvacáté století. Od roku 1975 figurovala v jeho práci i španělská témata – v jeho španělském ateliéru vznikla série maleb a kreseb na téma tauromachie, v nichž se zabýval španělskou tradicí býčích zápasů; v osmdesátých letech k nim přidal i obecná mytologická témata. Ve svém závěrečném tvůrčím období vytvořil mnoho velkých sochařských děl a projektů pro městské prostředí, kde používal své klasické výrazové prostředky. Wolf Vostell se s Milanem Knížákem osobně setkal v průběhu Knížákova DAAD pobytu v Berlíně (1979–1980), kdy měl Vostell v Berlíně samostatnou výstavu. Knížák ho ve svých vzpomínkových cestopisech označil za „superbyznysmena“[1], který dokázal skvěle promovat svou značku: „Wolfovy akce mně vždycky připadaly směšný, jen některý detaily mě fascinovaly. Vždycky na mne působila jeho výtvarná erudice, síla a často i zvláštní vkus, kterými se v této oblasti vyjadřoval. Hlavně jeho design byl vždy fantastickej…“[2] Sám Vostell navštívil Prahu dvakrát, přičemž jednou i s mladým berlínským galeristou René Blockem, úzce spolupracujícím s Josephem Beuysem.[3] Milan Knížák od něho dostal dekoláž Reading the Lidice Catalogue… Please Put on Fire (1967), spočívající v trhání a rozkládání původních materiálů a skládání fragmentů reality do nového celku. Dekoláž obsahuje různé fragmenty materiálů, odkazujících na nešťastný osud české obce Lidice za doby německé okupace; její součástí jsou i pohlednice s místy z Berlína, které přímo souvisí s jeho imperiální nacistickou minulostí. Součástí práce je i fragment katalogu se seznamem výstav z progresivní Galerie René Block, čímž si Vostell přesně podle Knížákova svědectví záměrně promoval vlastní uměleckou značku. Nejedná se o jediné dílo, v němž se Vostell zabýval tématem Lidic. Záměrně se tak dotýkal tragické lidické historie a okolností, které jí předcházely, a konstruoval obraz děsivného svědectví, s nímž kontrastuje osobní přípis, přející Knížákovi lásku a mír, ale i prskavky evokující magičnost světla v kontrastu s historií Lidic, kde byl oheň v roce 1943 nástrojem zkázy. Wolf Vostell (1932, Leverkusen –
1998, Berlín) byl německý avantgardní umělec. V roce
1953 se začal vzdělávat v oboru litografie a studoval na Uměleckoprůmyslové
škole ve Wuppertalu. Na počátku své kariéry se několik let živil jako
typograf a grafický designér, v roce 1954 začal studovat malbu a
experimentální typografii na Werkkunstschule ve Wuppertalu. Mezi lety 1955–1956
studoval na École Nationale Superieur des Beaux Arts v Paříži a v roce 1957
navštěvoval Kunstakademie Düsseldorf. Během
studií na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts pracoval ve významné
slévárně písma Deberny&Peignot a také v dílně plakátového umělce A. M.
Cassandre, přičemž jedna z jeho plakátových knih mu poskytla podnět pro
první dekoláž – akci Divadlo je na ulici (1958); jeho estetické přístupy
často vycházely přímo z jeho zkušenosti s grafickým designem. Na konci padesátých let odjel do Španělska za
studiem práce Zurbarána. V roce 1959 založil tzv. Vostell-archive, v němž
shromažďoval fotografie, umělecké texty, osobní korespondenci s Nam June
Paikem, Josephem Beuysem, Dickem Higginsem, stejně jako další předměty
dokumentující tvorbu umělců jeho generace. Později se součástí archivu stala i
jeho privátní knihovna. Na počátku šedesátých
let patřil k zakladatelům hnutí Fluxus. Spolu s ostatními se účastnil
řady fluxových happeningů v New Yorku, Berlíně, Kolíně, Wuppertalu nebo
Wiesbadenu. Na jaře 1963 poprvé odcestoval do New Yorku, kde se setkal
s Allanem Kaprowem, s nímž spolupracoval v rámci festivalu Yam.
V návaznosti na jejich setkání se Vostell rozhodl aplikovat na své akce
termín „happening“, které do té doby nazýval jako dekoláže-demonstrace nebo
dekoláže-události. Vydával také časopis dé-coll/age (1962–1969), který
představoval programové rozšíření jeho výzkumů na poli umělecké estetiky. V roce 1968
vytvořil skupinu Labor e.V. pro výzkum akustických a vizuálních událostí. V roce 1970 se
přestěhoval do Berlína a od roku 1976 pravidelně cestoval mezi Berlínem
a Malpartida de Cáceres ve Španělsku. Svou první zásadní samostatnou výstavu
měl v roce 1966 v galerii René Block v Berlíně; následovala výstava
v Neue Nationalgalerie Berlín (1975) a v Museo de Arte Contemporaneo de
Madrid (1978), reprízovaná ve Fundació Joan Miró v Barceloně a Fundação Calouste Gulbenkian v
Lisabonu. Jeho
první velká retrospektiva se v roce 1974 uskutečnila v Musée d'Art Moderne de la Ville de
Paris, její rozšířená verze
byla prezentovaná v Neue Nationalgalerie v Berlíně. Od konce šedesátých let byl také zařazován na
velké mezinárodní přehlídky současného umění: vystavoval na 36. a 44. Benátském bienále (1968,
1983), na documenta VI v Kasselu (1977), 17. Bienále v Sao Paolo
(1983) nebo na 3. bienále v Lyonu (1995). V roce 1976 založil ve španělské Malpartidě Vostellovo
muzeum (Museo Vostell Malpartida),
které nabízí tři sbírky současného umění: sbírku Wolfa a Mercedes Vostellových,
sbírku Fluxus darovanou Ginem Di Maggio a sbírku konceptuálního umění, přičemž
od roku 2006 je v něm deponován i jeho archiv. Další velké
retrospektivy se dočkal v roce 1992, kdy se jeho práce objevily v šesti
výstavních lokacích v Německu (Stadtmuseum
Köln, Kunsthalle Köln, Rheinisches Landesmuseum Bonn, Kunsthalle Mannheim,
Schloss Morsbroich Leverkusen and Städtisches Museum Mülheim/Ruhr). Velká kolekce jeho děl se nachází v
muzeu Fluxus+ v Postupimi. Ve svém domovském městě Leverkusen je permanentně
prezentován v Museum Morsbroich. Další díla jsou rozeseta po institucích jako
Center for Art and Media Technology, Haus der Geschichte der Bundesrepublik
Deutschland, Germanisches Nationalmuseum, Rheinisches Landesmuseum Bonn, Centre
Georges Pompidou v Paříži, Museo Reina Sofia, Musée d'art moderne de la
Ville de Paris, Musée d'Art Moderne et Contemporain de Strasbourg nebo
Fondazione Mudima v Milánu. [1] Milan Knížák, Cestopisy,
Praha 1990, s. 60. [2] Milan Knížák, Cestopisy, Praha 1990, s. 65. [3] Milan Knížák, Konec
pilota Jonese, in: Milan Knížák, Olaf Hanel, Fluxus je stále luxus, Praha 1995,
s. 3.
