Emil Filla

Tři Grácie (Tři ženy)

Náhled

Artist Emil Filla (1882, Chropyně - 1953, Praha), Czech

Název v originále Three Graces (Three Women)

Rok1937

Materiál a technikaolej na plátně

Rozměry 146 × 114 cm

Klasifikacemalba

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis dílaEmil Filla představuje jednu z nejdůležitějších postav českého modernismu. Po celý život rozvíjel podněty kubismu, které syntetizoval se znalostmi starého umění, ale i aktuálních tendencí, přičemž jako zásadní vnímal možnost manifestovat individuální uměleckou svobodu. Prvotním podnětem pro jeho příklon k modernismu byla výstava norského malíře Edvarda Muncha v Praze v roce 1905. V raném expresionistickém období je pro Fillu příznačná recepce celé řady podnětů, z nichž nejvýraznější jsou pro něho kromě Edvarda Muncha také Honoré Daumier, Pierre Bonnard, ale i Rembrandt nebo El Greco. Reakce na jejich tvorbu se odráží ve Fillově tehdejším tvárném měkkém tvarosloví, důrazu na barvu a její smyslově uvolněné aplikaci a tvaroslovné funkci, ale i exaltaci výrazu. Osobní setkání s prekubistickými obrazy Picassa, Braqua a Deraina se následně projevily v jeho příklonu k malířskému primitivismu, reprezentovanému figurálními plátny s náboženskými motivy. V jejich expresivitě a důrazu na produchovnění se skrývají silné metaforické obsahy, jež souvisejí s jeho idealistickým pohledem na roli nového umění v otázce společenské transformace. Od roku 1912 se již jeho práce silně ztotožňuje s repertoárem a tvaroslovím picassovského kubismu, který považoval za nadčasový způsob nazírání na skutečnost. Jako jediný z českých umělců se vyrovnává se všemi vývojovými fázemi Picassova a Braquova kubismu. Jejich vývojovou linii však nesleduje chronologicky. Zásadně odlišné je však obsahové poselství jeho kubismu. Na rozdíl od Picassova anti-malířského a spontánního dadaistického gesta usiluje Filla o malířsky senzuálnější a současně vědečtěji podložený celek s upřednostněním ideového duchovního prvku. Za vrchol Fillova kubismu je obecně považované jeho exilové, holandské období (1914–1920), kde se prolínají prvky analytického a syntetického kubismu s inspirací holandským uměním 17. století. Po svém návratu do nově vzniklého Československa jsou pro jeho tvorbu dvacátých let určující velká zátiší ve stylu syntetického kubismu, v nichž dochází k rozvinutí barevnosti a kultivaci malířských technik. Smyslová složka se ještě stupňuje v průběhu druhé poloviny dvacátých let v souvislosti s obecným příklonem k malířskému vitalismu. Pro období třicátých let jsou signifikantní smyslově koncipovaná figurální plátna, jejichž deformované tvarosloví inspirované primitivismem a asociativní možnosti čtení jim dodávají výrazovou spřízněnost se surrealismem. Od roku 1936 vzniká alegorický cyklus Bojů a zápasů, inspirovaný antickou mytologií, do něhož Filla propisuje své obavy z vývoje soudobých událostí v tehdejší Evropě. Souběžně pracoval také na Písních, inspirovaných českými a slovenskými lidovými písněmi s podtextem nostalgie a tragiky hlavních hrdinů. Hybridní, téměř postmoderní styl obrazů z cyklu Písně II (1946–1950) na motivy slovenských lidových písní prozrazuje zkušenost pozdního kubismu, ale také vlivy čínské tušové malby, odkazy na Mikoláše Alše a prvky grotesky a lidového humoru, které mu pomáhaly vyrovnat se s tíživými prožitky válečných let. Jeho poslední cyklus krajin Českého středohoří (1947–1952) lze vnímat jako spirituální odraz setkání s krajinou a jejím duchovním odkazem. Obraz Tři Grácie, někdy označovaný také jako Tři ženy, vznikl v roce 1937, kdy u Filly převažoval zájem o antickou mytologii. K mytologii se podobně jako řada jiných umělců obrátil v reakci na napjatou dobovou atmosféru spojenou se sílícím tlakem ze strany nacistického Německa. Téma tří Grácií představuje jeden z klasických mytologických námětů, který lze vnímat jako aktualizaci humanistického pojetí lásky; současně akcentuje motiv dionýského tance, probouzejícího animální lidské pudy. Tento prvek vzájemného prolnutí sexuálních a duchovních hodnot je příznačný pro Fillovu figurální tvorbu třicátých let, kdy jeho tvorba nacházela výrazovou spřízněnost s generací mladých českých surrealistů. Živelný malířský rukopis, ale i tělesné deformace ženských aktů vnášejí do obrazu expresivní dramatičnost a ukazují na Fillovu aktualizovanou inspiraci v primitivismu, který mu pomáhal tematizovat identitu pohybující se na pomezí lidského a animálního, do níž otiskuje vyjádření obavy ze ztráty evropských humanistických hodnot. Emil Filla (1882, Chropyně – 1953, Praha) studoval v letech 1903–1906 na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1906 absolvoval studijní cestu do Německa, Holandska a Paříže. V letech 1909–1914 opakovaně pobýval v Paříži, kde se seznamoval s tehdejším moderním, ale i starým uměním a věnoval se studiu odborné literatury. V letech 1907–1908 patřil k členům skupiny Osma, v níž se setkala mladá generace českých a německo-židovských uměleckých osobností. V letech 1909–1911 působil ve spolku Mánes, generační střet vyústil v roce 1911 k založení Skupiny výtvarných umělců, v níž Filla patřil do ortodoxního kubistického křídla, jež sledovalo umělecký příklad Picassa a Braqua. V době před první světovou válkou navázal Filla spolu se svými kolegy blízké kontakty s německými galeristy a představili se také v mezinárodně koncipovaných projektech věnovaných nejaktuálnějším avantgardním tendencím (Sonderbund, Kolín nad Rýnem, 1912; První podzimní německý salon, Der Sturm, Berlín 1913). Léta 1914–1920 strávil v neutrálním Holandsku, kde se kromě malování věnoval studiu a působení v československém odboji. V roce 1920 opětovně vstupuje do S.V.U. Mánes, v tomto období se stal jedním z nejdůležitějších představitelů české umělecké reprezentace doma i v zahraničí. V roce 1932 byl silně zastoupen na významné výstavě Poesie 1932, ohlašující počátky surrealismu v českém umění. V první den druhé světové války byl Emil Filla odveden do koncentračního tábora Buchenwald. Po návratu z koncentračního tábora v roce 1945 byl jmenován profesorem monumentální malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Samostatné výstavy měl v letech 1945 a 1947, později mu bylo povoleno vystavovat již jen obrazy krajin Českého středohoří, které byly v souladu s dobovou rétorikou mylně označovány jako Fillův první krok směrem k socialistickému realismu. K rehabilitaci jeho kubistické tvorby docházelo až postupně od konce padesátých let. Celistvé zhodnocení jeho mimořádného příspěvku k obrazu českého modernismu přinesly teprve publikační a výstavní projekty po roce 2000 (Křičte ústa! Předpoklady expresionismu, Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna, Praha, 2006–2007; Sváry zření: Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století, 1890–1918, Dům umění, Ostrava, 2008; Rembrandtova tramvaj: Kubismus, tradice a „jiné“ umění, Západočeská galerie v Plzni, Plzeň, 2015; Muž s hořící hřívou: Emil Filla a surrealismus 1931–1939, Museum Kampa, Praha, 2017; Rozlomená doba 1908–1928: Avantgardy ve střední Evropě, Muzeum umění, Olomouc 2018; Kubišta–Filla: Plzeňská disputace, Západočeská galerie v Plzni, Výstavní síň Masné krámy, Plzeň, 2019). Jeho práce se nachází ve všech důležitých veřejných sbírkách v České republice, ale také v Kunstmuseum Bochum, Kunstmuseum Bern nebo Centre Georges Pompidou v Paříži.