Emil Filla

Zátiší s rybou

Náhled

Artist Emil Filla (1882, Chropyně - 1953, Praha), Czech

Název v originále Still Life with Fish

Rok1925

Materiál a technikaolej na plátně

Rozměry 21,5 × 30,5 cm

Klasifikacemalba

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis dílaEmil Filla představuje jednu z nejdůležitějších postav českého modernismu. Po celý život rozvíjel podněty kubismu, které syntetizoval se znalostmi starého umění, ale i aktuálních tendencí, přičemž jako zásadní vnímal možnost manifestovat individuální uměleckou svobodu. Prvotním podnětem pro jeho příklon k modernismu byla výstava norského malíře Edvarda Muncha v Praze v roce 1905. V raném expresionistickém období je pro Fillu příznačná recepce celé řady podnětů, z nichž nejvýraznější jsou pro něho kromě Edvarda Muncha také Honoré Daumier, Pierre Bonnard, ale i Rembrandt nebo El Greco. Reakce na jejich tvorbu se odráží ve Fillově tehdejším tvárném měkkém tvarosloví, důrazu na barvu a její smyslově uvolněné aplikaci a tvaroslovné funkci, ale i exaltaci výrazu. Osobní setkání s prekubistickými obrazy Picassa, Braqua a Deraina se následně projevily v jeho příklonu k malířskému primitivismu, reprezentovanému figurálními plátny s náboženskými motivy. V jejich expresivitě a důrazu na produchovnění se skrývají silné metaforické obsahy, jež souvisejí s jeho idealistickým pohledem na roli nového umění v otázce společenské transformace. Od roku 1912 se již jeho práce silně ztotožňuje s repertoárem a tvaroslovím picassovského kubismu, který považoval za nadčasový způsob nazírání na skutečnost. Jako jediný z českých umělců se vyrovnává se všemi vývojovými fázemi Picassova a Braquova kubismu. Jejich vývojovou linii však nesleduje chronologicky. Zásadně odlišné je však obsahové poselství jeho kubismu. Na rozdíl od Picassova anti-malířského a spontánního dadaistického gesta usiluje Filla o malířsky senzuálnější a současně vědečtěji podložený celek s upřednostněním ideového duchovního prvku. Za vrchol Fillova kubismu je obecně považované jeho exilové, holandské období (1914–1920), kde se prolínají prvky analytického a syntetického kubismu s inspirací holandským uměním 17. století. Po svém návratu do nově vzniklého Československa jsou pro jeho tvorbu dvacátých let určující velká zátiší ve stylu syntetického kubismu, v nichž dochází k rozvinutí barevnosti a kultivaci malířských technik. Smyslová složka se ještě stupňuje v průběhu druhé poloviny dvacátých let v souvislosti s obecným příklonem k malířskému vitalismu. Pro období třicátých let jsou signifikantní smyslově koncipovaná figurální plátna, jejichž deformované tvarosloví inspirované primitivismem a asociativní možnosti čtení jim dodávají výrazovou spřízněnost se surrealismem. Od roku 1936 vzniká alegorický cyklus Bojů a zápasů, inspirovaný antickou mytologií, do něhož Filla propisuje své obavy z vývoje soudobých událostí v tehdejší Evropě. Souběžně pracoval také na Písních, inspirovaných českými a slovenskými lidovými písněmi s podtextem nostalgie a tragiky hlavních hrdinů. Hybridní, téměř postmoderní styl obrazů z cyklu Písně II (1946–1950) na motivy slovenských lidových písní prozrazuje zkušenost pozdního kubismu, ale také vlivy čínské tušové malby, odkazy na Mikoláše Alše a prvky grotesky a lidového humoru, které mu pomáhaly vyrovnat se s tíživými prožitky válečných let. Jeho poslední cyklus krajin Českého středohoří (1947–1952) lze vnímat jako spirituální odraz setkání s krajinou a jejím duchovním odkazem. Zátiší s rybou (1925) je příkladem Fillova syntetického kubismu dvacátých let, kdy se převážně věnoval tvorbě malířských zátiší. Tento obraz představil v roce jeho vzniku na 94. členské výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes jako součást početného autorského souboru zátiší. Silné zastoupení jeho tvorby na členské výstavě ukazovalo na jeho přední postavení ve spolku, který ve dvacátých letech sdružoval širší paletu uměleckých tendencí. Podobně jako většinu jiných Fillových zátiší z období dvacátých let lze i tuto práci spojit se stylem syntetického kubismu. Obrazu dominuje motiv ryby, doplněný o hrozen vína, sklenici a citron, do nichž obvykle vkládal svébytnou symboliku. Různorodé tvarosloví motivů a volné prostupování jednotlivých, různě barevných plošných plánů na bílé podložce ale nově akcentuje spíše smyslové malířské hodnoty a ukazuje na Fillův příklon k dobovému proudu malířského vitalismu, který měl divákovi poskytovat smyslový prožitek z malby. Emil Filla (1882, Chropyně – 1953, Praha) studoval v letech 1903–1906 na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1906 absolvoval studijní cestu do Německa, Holandska a Paříže. V letech 1909–1914 opakovaně pobýval v Paříži, kde se seznamoval s tehdejším moderním, ale i starým uměním a věnoval se studiu odborné literatury. V letech 1907–1908 patřil k členům skupiny Osma, v níž se setkala mladá generace českých a německo-židovských uměleckých osobností. V letech 1909–1911 působil ve spolku Mánes, generační střet vyústil v roce 1911 k založení Skupiny výtvarných umělců, v níž Filla patřil do ortodoxního kubistického křídla, jež sledovalo umělecký příklad Picassa a Braqua. V době před první světovou válkou navázal Filla spolu se svými kolegy blízké kontakty s německými galeristy a představili se také v mezinárodně koncipovaných projektech věnovaných nejaktuálnějším avantgardním tendencím (Sonderbund, Kolín nad Rýnem, 1912; První podzimní německý salon, Der Sturm, Berlín 1913). Léta 1914–1920 strávil v neutrálním Holandsku, kde se kromě malování věnoval studiu a působení v československém odboji. V roce 1920 opětovně vstupuje do S.V.U. Mánes, v tomto období se stal jedním z nejdůležitějších představitelů české umělecké reprezentace doma i v zahraničí. V roce 1932 byl silně zastoupen na významné výstavě Poesie 1932, ohlašující počátky surrealismu v českém umění. V první den druhé světové války byl Emil Filla odveden do koncentračního tábora Buchenwald. Po návratu z koncentračního tábora v roce 1945 byl jmenován profesorem monumentální malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Samostatné výstavy měl v letech 1945 a 1947, později mu bylo povoleno vystavovat již jen obrazy krajin Českého středohoří, které byly v souladu s dobovou rétorikou mylně označovány jako Fillův první krok směrem k socialistickému realismu. K rehabilitaci jeho kubistické tvorby docházelo až postupně od konce padesátých let. Celistvé zhodnocení jeho mimořádného příspěvku k obrazu českého modernismu přinesly teprve publikační a výstavní projekty po roce 2000 (Křičte ústa! Předpoklady expresionismu, Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna, Praha, 2006–2007; Sváry zření: Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století, 1890–1918, Dům umění, Ostrava, 2008; Rembrandtova tramvaj: Kubismus, tradice a „jiné“ umění, Západočeská galerie v Plzni, Plzeň, 2015; Muž s hořící hřívou: Emil Filla a surrealismus 1931–1939, Museum Kampa, Praha, 2017; Rozlomená doba 1908–1928: Avantgardy ve střední Evropě, Muzeum umění, Olomouc 2018; Kubišta–Filla: Plzeňská disputace, Západočeská galerie v Plzni, Výstavní síň Masné krámy, Plzeň, 2019). Jeho práce se nachází ve všech důležitých veřejných sbírkách v České republice, ale také v Kunstmuseum Bochum, Kunstmuseum Bern nebo Centre Georges Pompidou v Paříži.