Nam June Paik
Nam June Paik: Výpis známek z Univerzity v Kolíně nad Rýnem
Artist
Nam June Paik
Název v originále
Nam June Paik: Academic Transcript from the University of Cologne
Rok1975-1990
Materiál a technikamultipl - knižní faksimile (?)
Rozměry21 × 15 cm
KlasifikaceFlux Papers
Credit LineKunsthalle Praha (Sbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových)
Popis díla Nam June Paik patřil k hlavním osobnostem hnutí Fluxus a průkopníkům videoartu. Ve své tvorbě významně propojoval oblast umění a vědy. Jeho díla byla různým způsobem ovlivněna televizí a řada jeho děl byla založena na efektu nové elektronické obraznosti. Paikův osobitý přístup spočíval v kombinaci expresivity a konceptuálního přístupu performance s novými technickými možnostmi pohyblivého obrazu, prostřednictvím kterých usiloval o transformaci institucionálního kontextu televize a videa. Ačkoliv se podílel na řadě aktivit Fluxu, uchoval si svoji názorovou odlišnost a specifičnost autorského výrazu. Nam June Paik byl vyškoleným hudebníkem a hráčem na klavír; v jeho prvních kompozicích však rezonují spíše manipulace, v nichž spojoval nalezené zvuky s prvky populární i vážné hudby (Hommage à John Cage, 1959). Záhy začal vytvářet i participativní instalace (Symphony for Twenty Rooms, 1961, nerealizováno), v nichž byli posluchači nuceni volit vlastní způsoby pohybu v prostoru. Otázku hudební formy převedl do mnohem volnější problematiky nakládání s časem, které označoval jako hudební objekty (objet sonoré / sound objects). Jeho preparovaná piana Klavier Intégral (1958–63) se pohybují na pomezí výtvarné realizace a funkčního hudebního nástroje a ukazují, jakým způsobem dekonstruoval tradiční modernistické představy o jednotlivých uměleckých oblastech a způsobech jejich rozlišování. Paikovy rané obrazovky, jako je Zen for TV (1963, MoMA, New York), kterou tvoří svislá bílá linie na vertikálně otočeném monitoru, nebo Participation TV (1963), kde je mikrofon zapojený jako ovládací signál televizního paprsku, vznikaly nejprve bez většího zájmu, jako vedlejší projekt při konstruování komplexního zvukového prostředí. Podle některých zdrojů se tak dělo dokonce v utajení a ani před samotnou výstavou nikdo netušil, že umělec s televizními přijímači vůbec pracuje. Součástí jeho výstavy Exposition of Music – Electronic Television (Galerie Parnass, Wuppertal, 1963) bylo dvanáct modifikovaných televizních obrazovek, na nichž běželo aktuální televizní vysílání německé televize, deformované pomocí magnetů a přímých zásahů do elektroniky obrazovek. Od roku 1964 se televizní monitory staly Paikovým hlavním předmětem zájmu, zejména po jeho přesídlení do New Yorku, kde vznikly jeho nejznámější televizní skulptury (Robot K-456 (1964); Magnet TV (1965); TV Chair (1968); TV Bra (1969); TV Cello (1971); TV Glasses (1971); TV Bed (1972)). Jejich hlavní přínos spočívá v tom, že pohyblivý obraz se tu stává skulpturou – objektem se specifickými vlastnostmi: je hmotné, světelné i informační povahy a někdy vyžaduje divákovu či performerovu účast. Jde o objekty vznikající dekonstrukcí a rekonfigurací původního (technického) nástroje. Současně používal předměty, kterým ponechával jejich původní utilitární význam, ačkoliv jim současně dodával povahu uměleckých objektů. Paik používal videoobraz jako součást širší škály formálních konfigurací a jeho prostřednictvím se mu podařilo vnést do statického média sochy prostorové a procesuální aspekty, jimiž vyjadřoval svůj hluboký vhled do elektronické technologie a schopnost vnášet do oblasti umělecké tvorby inovativní prvky a postupy. Ve svém přístupu se nenechal limitovat technologií videa nebo systémem televize, ale jejich implementací do své tvorby z nich vytvářel novou formu kreativního vyjádření. Paik prostřednictvím videa rozvinul různé vyjadřovací formy, které ukazují na bohatství jeho imaginace a schopnost vnímat video jako otevřené tvárné médium vytvářející alternativní formy vyjádření, čímž zpochybnil vnímání televize jako prostředí exkluzivně kontrolovaného monopolem provozovatelů. Různé formy videa, které Paik rozvinul, mohou být interpretovány jako výraz otevřeného média schopného vzkvétat a růst skrze imaginaci a participaci komunit a jednotlivců z celého světa. V pozdějších letech do své práce zapojil také sofistikované počítačové a digitální technologie a svůj přístup rozvinul ve velkoformátových prostorových instalacích, díky čemuž ho lze vnímat i jako předchůdce současného imerzivního umění. Nam June Paik se během let strávených v Německu setkal se zakladatelem Fluxu Georgem Maciunasem a později se zapojil do skupinových performancí v Evropě a posléze i New Yorku. Zapojil se také do fluxové tvorby multiplů. Jedním z nich je i jeho fiktivní studijní výkaz z Universität Köln (Nam June Paik: Studienbuch ausgestellt von der Universität Köln, 1975–1990), který vyšel v Harlekin Art Verlag ve Wiesbadenu. Nam June Paik (1932, Soul – 2006, Miami) byl významný americký experimentální umělec jihokorejského původu. Jeho přístup k umění formoval hluboký zájem o filozofii a tradice Východu i Západu. Výrazný vliv na jeho další směřování měl pobyt v Tokiu, kde studoval hudbu, dějiny umění a estetiku. Svou závěrečnou práci zasvětil dílu skladatele Arnolda Schönberga. V roce 1956 začal v Německu studium hudby, nejprve u Thrasybulose Georgiadese, řeckého muzikologa se zaměřením na starou hudbu na Institutu muzikologie na univerzitě v Mnichově, posléze pokračoval na Hochschule für Musik ve Freiburgu u Wolfganga Fortnera (1957–1958), skladatele a jednoho z pedagogů okruhu darmstadtské školy nové hudby. Největší vliv na něho měla tvorba tehdy ještě nepříliš známého Johna Cage a Karlheinze Stockhausena, s nimiž se setkal v roce 1958 na Darmstadské letní škole. Inspirativní pro něho byla ale i tvorba Josepha Beuyse a Wolfa Vostella, generačních současníků, s nimiž se záhy zapojil do aktivit Fluxu, jako byla Fluxus-Internationale Festspiele Neuester Musik ve Wiesbadenu (1962). V roce 1964 se přestěhoval do New Yorku, kdy také v textu Postmusic (1964) popsal svou vlastní koncepci posthudby a hudebních objektů. Paik se účastnil raných skupinových výstavních projektů zaměřených na oblast elektronického umění (Festival of Lights, New York, 1967; Light/Motion/Space, Minneapolis, 1967; Television As A Creative Medium, Howard Wise Gallery, New York, 1969), stejně jako první počítačové výstavy Cybernetic Serendipity (1968). Klíčová pak pro Paika byla účast na experimentálním televizním vysílání workshopu WGBH The Medium is the Medium (1969). Sám v letech 1979–1996 vyučoval na Kunstakademie Düsseldorf. Jeho první velká retrospektiva se konala v roce 1982 ve Whitney Museum of American Art v New Yorku. V roce 1993 prezentoval na Benátském bienále svůj umělecký projekt Sistine Chapel tematizující geografické spojení mezi Evropou a Asií popsané Marco Polem, za který mu bylo uděleno ocenění Zlatého lva. V letech 2019–2022 proběhla jeho velká putovní retrospektiva The Future is Now, která se konala v Tate Modern v Londýně, Stedelijk Museu, Amsterdam, Museum of Modern Art, San Francisco a v National Gallery v Singapuru. Získal řadu ocenění, včetně Guggenheim Prize nebo ceny Rockefellerovy nadace. Jeho ženou byla
Shigeko Kubota, taktéž členka Fluxu.
