Christian Boltanski

Monument

Náhled

Obrázky(4)

Autor Christian Boltanski (1944, Paris - 2021, Paris), národnost: francouzská

Název v originále Monument

Rok1986

Materiál a technikačernobílá fotografie, barevné fotografie, žárovky a elektrický drát

Klasifikace instalace

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Název výstavy

Kinetismus: 100 let elektřiny v umění

Popis dílaFrancouzský umělec Christian Boltanski ve své práci přímo i nepřímo tematizoval nacistickou genocidu a s ní související témata života a smrti, identity, paměti, ale i ztráty osobní a kulturní historie, které v sobě současně koncentrují potenciál neustálé aktualizace ve vztahu k žité současnosti a individuální divácké zkušenosti. Ve svých instalacích, v nichž se prostupovala delikátní ironie a divadelní aspekt s konceptuálními prvky, pracoval zpravidla se starými portrétními fotografiemi, výstřižky z novin a časopisů, pohlednicemi, plechovkami od sušenek, hračkami a vyřazeným oblečením. V raných dílech, vznikajících od roku 1958, rezonovala nedávná zkušenost nacistické okupace Francie; tyto práce také ještě více vycházely z vlastní rodinné historie, ale záměrně se tu již mísila realita s fikcí, což dílům dodávalo širší a méně doslovný interpretační rámec. Vlastní výraz a současně uznání našla jeho tvorba ve druhé polovině šedesátých let, kdy se ústředním motivem stal vztah individuální mytologie a kolektivní paměti. V jeho tvorbě jsou tematizovány příběhy a symboly židovství, které se tu však prostupují s dalšími prvky (katolická liturgie, korsická ironie, slovanská spiritualita a francouzská elegance), což odráží jeho komplikovaný kulturní původ. V souvislosti s tím ho fascinovaly možnosti fotografie, která může vzbuzovat bolestné vzpomínky a současně zamezuje zapomnění lidských osudů a křivd. Boltanski sbíral fotografie z pohlednic, novin, policejních matrik a rodinných fotoalb a komponoval je do širších seskupení nebo instalací. Na konci osmdesátých let začal vytvářet instalace z odložených oděvů, které lze vnímat jako ekvivalent fotografií a upomínku na ty, kteří již nežijí. Pracoval v nich se silou asociací vzbuzující myšlenku na lidská těla a osoby, jež je mohly nosit. Tyto instalace evokovaly nacistické sklady s oblečením z koncentračních táborů. Vztahovaly se k otázce smrti a historie; ovšem podobně jako v případě všech dalších děl, nepřinášely divákovi žádné jednoznačné obsahové sdělení, vybízely ho ke kontemplaci a uvažování nad lidským životem, důležitostí jednotlivce a jeho odsouzením k zapomenutí. Boltanského Monument (1986) představuje součást širší tematické řady existenciálních oltářů. Vychází z práce s obsáhlým archivem fotografií židovských dětí, pořízených před druhou světovou válkou a během ní. Oltář, utvářený z abstraktních zelených, žlutých a šedivých fotografických desek je tu korunován černobílým portrétem židovské dívky, jejíž emotivní výraz je posílen světlem z okolních žárovek, podněcujících v divákovi silné devocionální pocity, ale i vědomí tísně a postupně se rozpíjející paměti. Prostřednictvím těchto oltářů a kontrastu fotografií s prázdnými plochami ukazoval Boltanski na úzkou spojitost mezi osobní pamětí s existencí vzpomínky na zemřelé, v níž je uchována. Christian Boltanski (1944, Paříž – 2021, Paříž) byl samoukem, který se umění začal věnovat koncem padesátých let. Výchozím motivem se pro něho stal rodinný příběh, kdy se jeho ukrajinsko-židovský otec během druhé světové války skrýval před nacisty. V roce 1968 měl v pařížském Théâtre le Ranelagh svou první samostatnou výstavu (La vie impossible de Christian Boltanski /The Impossible Life of Christian Boltanski). Od sedmdesátých let byla jeho díla součástí řady důležitých výstavních projektů. Jeho poslední samostatné výstavy se konaly v institucích jako Centre Georges Pompidou v Paříži (2019); Espace Louis Vuitton Tokyo (2019); The National Museum of Art v Osace, National Art Gallery v Tokyu (2019); The Israel Museum v Jeruzalémě (2018); The Power Station of Art v Shanghai (2018); Museo Nacional de Bellas Artes v Buenos Aires (2017); Museo d'Arte Moderna di Bologna (2017); The Museum of Contemporary Art of Monterrey, Mexico (2016); Instituto Valenciano Arte Moderno (IVAM) (2016); MACS Grand-Hornu (2015) a Museo Nacional de Bellas Artes, Santiago (2014). V průběhu svého života získal řadu cen, včetně sochařské ceny japonské umělecké asociace Praemium Imperiale Award (2006), Kaiser Ring Award (2001), udělovanou městem Goslar a umělecké ocenění Nord/LB města Braunschweigu (2001). Účastnil se také přehlídek Documenta v Kasselu (1971 a 1977) a řady ročníků Benátského bienále (1975, 1980, 1995, 2011). V Praze byly jeho práce poprvé představeny na jeho samostatné výstavě Temné hodiny v roce 1994, byl zastoupen také na výstavě Já, bezesporu v Galerii Rudolfinum v roce 2011.