Toyen

Potápěč

Náhled

Autor Toyen (1902, Praha - 1980, Paris), národnost: česká

Název v originále Potápěč

Rok1926

Materiál a technikaolej na plátně

Rozměry86 × 64 cm

Klasifikace malba

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Název výstavy

1918-1938: První republika

Popis dílaToyen (1902, Praha – 1980, Paříž, vlastním jménem Marie Čermínová) byla výraznou představitelkou československé umělecké avantgardy, nesmazatelně se zapsala také do mezinárodního kontextu surrealistického hnutí. Uznání jí přinesla zejména její malířská tvorba, jež se vyznačuje výraznou malířskou citlivostí pro matérii barvy a nevšední koloristické ladění pláten. Od druhé poloviny dvacátých let se však kontinuálně zabývala také ilustrací, která tvoří výrazný a samostatný prvek její tvorby; nejčastěji se věnovala ilustracím k dětským a erotickým titulům (příspěvky do Erotické revue a Edice 69), mimořádný dosah potom měly její válečné kresebné cykly Střelnice (1939–1940) a Schovej se, válko! (1941–1945). V průběhu raného tvůrčího období v první polovině dvacátých let formovaly její tvorbu zejména podněty syntetického kubismu, primitivismu a purismu, které do jejího vyjádření přinesly zploštění obrazového prostoru a tendenci k abstraktnějšímu způsobu vyjádření. Práce se často vyznačovaly také primitivizujícím akcentem a důrazem na provokativní erotické náměty, ale figurovalo tu i prostředí cirkusu a varieté, prozrazující orientaci na smyslové a vizuální prožitky světa. V druhé polovině dvacátých let se její vyjádření rozvinulo ve stylových intencích artificialismu, který měl prostřednictvím lyrických básnických výjevů představovat formu výtvarné poezie, nepřeveditelnou do slov. Tento způsob vyjádření lze považovat za svébytnou odpověď a dialog se soudobými abstraktními a surrealistickými projevy pařížského prostředí; současně ukazuje na volnou spřízněnost s estetikou poetismu, rozvíjeného v Uměleckém svazu Devětsil, jehož byli se Štyrským členy. Po návratu do Československa prochází její tvorba postupnou transformací. V závěru dvacátých let se u ní s ohledem na sklon k výtvarnému experimentu projeví radikální výtvarná tendence k výraznější pastóznosti a tmavšímu, strukturovanějšímu rukopisu, předznamenávající informel. Od počátku třicátých let potom dochází k rozvinutí surrealistické orientace, která se u ní ještě zprvu prostupovala s artificialismem. V roce 1934 se vymanila z vazby na přírodní motivy, které nahrazují figurální fragmenty. Nově vzniklé práce již současně ukazují na nové pojetí obrazu, orientované na oblast hlubinných pocitů, kdy se současně vzdala experimentování ve prospěch olejové malby a snahy o vystižení hmotné substance materiálů. Od roku 1936 se její surrealistické vyjádření přesunuje směrem k tzv. objektivní nadrealitě a konkrétní iracionalitě, které dávají průchod svobodné tvůrčí imaginaci. V její tvorbě rezonovaly různé polohy a vrstvy vědomí, vyplavovaly se tu i motivy, které se nepřímo dotýkaly její osobnosti a tajemství jejího dětství. Sklon k básnickému cítění a imaginativnosti se odrážel v jejích blízkých kontaktech s básníky, kteří se často stávali autory názvů jejích obrazů. Koncem třicátých let z jejích děl promlouvala tíživá atmosféra a předtucha válečných let, ale i odpor k zrůdným aspektům nacistické a sovětské ideologie. Surrealismu se věnovala také po druhé světové válce, v emigraci ve Francii, kam odešla v roce 1947. Nicméně způsob jejího vyjádření nacházel stále nové způsoby vnitřních proměn a obrození, aniž by pozbyl něco ze specifického ambivalentního symbolického výrazu předválečného surrealismu. V nové tvorbě, v níž rezonuje její nový vztah k přírodě, se opětovně vrací dualita konkrétního a abstraktního tvarosloví. Vstupuje sem tematizace ženství, volně spojovaná se zvířecími šelmami a dravci, které se tu ve výsledku stávají důležitější než postavy. Někdejší syrovost a razance malířského rukopisu se transformovala ve fluidní, lazurní malbu, v níž se zobrazivé složky vyjevují ve své sublimované podobě, ale i haptickou senzibilitou povrchu a smyslnou barevností. Poslední desetiletí se již téměř výhradně věnuje intimní formě koláží a grafické tvorbě, která vychází z její příznačné obraznosti. Obraz Potápěč (1926) pochází z druhé pařížského pobytu Toyen, kdy společně s Jindřichem Štyrským vyvinuli vlastní umělecký směr zvaný artificialismus. Potápěč byl poprvé vystaven v Paříži na jejich společné výstavě v roce vzniku díla v Galerii d´Art Contemporain pod původním názvem Scaphandrier. Obraz, inspirovaný reprodukcí skafandru v dobovém časopise Die Koralle, ukazuje svým geometrickým tvaroslovím na doznívající vlivy purismu a syntetického kubismu. Zároveň již také otevírá novou motivickou oblast spojenou s fantazijním podmořským světem, který se po roce 1926 stává jedním ze setrvale přítomných motivů v její tvorbě. Spojení abstraktního a konkrétního, přírodního a technického ukazuje na rysy raného artificialistického stylu, pro který byl příznačný přepis okolní skutečnosti do fantazijně abstraktního autonomního básnického výrazu. Toyen (1902, Praha – 1980, Paříž) studovala v letech 1919–1922 na pražské Uměleckoprůmyslové škole pod vedením prof. Emanuela Dítěte. Zásadním mezníkem pro její následující umělecké směřování bylo setkání s Jindřichem Štyrským v roce 1922, s nímž až do jeho smrti v roce 1942 tvořili nerozlučnou uměleckou dvojici, která jim přinášela zázemí pro podnětný tvůrčí dialog. V roce 1923 se společně stali členy pokrokového uměleckého hnutí Devětsil a poprvé na sebe upozornili na legendární výstavě Bazar moderního umění (1923). Spolu se Štyrským pobývali v letech 1925–1928 v Paříži, kde rozvinuli malířský styl artificialismus, jehož výsledky tehdy prezentovali na několika pařížských výstavách (Galerie d´Art Contemporain, 1926; Galerie Vavin, 1927) a navázali řadu uměleckých kontaktů s okruhem tamní surrealistické scény. Novou surrealistickou polohu své tvorby poprvé představila na výstavě Poesie 1932 v pražském Mánesu, která ve vzájemné konfrontaci představila řadu českých a francouzských reprezentantů umělecké scény a naznačila obecné směřování českých umělců k surrealismu. V roce 1934 patřila k zakládajícím členům Skupiny surrealistů v Československu, která úzce spolupracovala se zástupci Surrealistické skupiny v Paříži. V roce 1935 podnikla se Štyrským další návštěvu Paříže, spojenou zejména s prohloubením kontaktů s André Bretonem a Paulem Eluardem, kteří předchozího roku navštívili Prahu. Přijetím surrealismu se spolu se Štyrským stala součástí mezinárodního uměleckého hnutí. Během druhé světové války byla nucena stáhnout se do ústraní, práce z tohoto období po válce představila v roce 1945 na své výstavě v Topičově salonu v Praze a nepochybně tak ovlivnila ranou tvorbu nastupující umělecké generace. S ohledem na horšící se vnitropolitickou situaci emigrovala v roce 1947 s básníkem Jindřichem Heislerem do Francie, kde se stali členy Pařížské surrealistické skupiny. V tomto poválečném období Toyen udržovala úzké kontakty s André Bretonem a okruhem surrealistických básníků, účastnila se všech aktivit a výstavních projektů Skupiny surrealistů a měla i několik samostatných výstav. V roce 1982 se v pařížském Centre Georges Pompidou konala retrospektivní výstava díla Toyen, Štyrského a Jindřicha Heislera. V roce 2002 jí Musée d’art moderne La Terrasse v Saint-Étienne ve Francii uspořádalo první retrospektivu věnovanou pouze jejímu dílu. Poslední mezinárodní retrospektiva její tvorby Toyen: Snící rebelka proběhla v letech 2021–2022 v Národní galerii Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d´Art Moderne de Paris. Její díla jsou dnes zastoupena v Národní galerii Praze nebo Moravské galerii v Brně a dalších muzejních sbírkách v České republice, mezi další instituce, v nichž se nachází její práce, patří také Galleria Nazionale d´Arte Moderna v Římě; Kunstmuseum Bochum; Moderna Museet, Stockholm; Musée d´Art et d´Histoire de Saint-Denis; Musée d´Art moderne de la Ville de Paris nebo Musée national d´Art moderne, Centre Georges Pompidou v Paříži.