Mikuláš Medek
Červená Venuše
Artist
Mikuláš Medek
(1926, Praha - 1974, Praha), národnost: česká
Název v originále
Red Venus
Rok1959
Materiál a technikaolej, email a plátno nalepené na překližce
Rozměry93 × 72 cm
Klasifikacemalba
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Mikuláš Medek je považován za jednu z nejdůležitějších uměleckých osobností poválečného českého umění. Jeho tvorba je spojena zejména s českým malířským informelem, který se od poválečné abstraktní malby západního typu odlišuje silným příklonem k existencialismu, v němž se odráží úvahy nad lidským osudem s jeho tragičností i groteskností. I během komunistického režimu, který byl vůči modernímu umění obecně nepřátelský, si dokázal uchovat nezávislost a svobodné myšlení. Stal se také respektovanou autoritou neoficiální scény, jeho informelní projev ovlivnil řadu umělců nastupující generace. Jeho silně existenciální plátna se vyznačovala originalitou a důrazem na proces, během něhož do plátna projektuje vnitřní psychické drama. Po roce 1963 získávají motivy jeho pláten symboličtější, znakovitější charakter, prozrazující opětovný příklon k figuře. Obraz Červená Venuše pochází z počátků Medkova nefigurativního tvůrčího období, vymezeného přelomem let 1958 a 1959, které se uzavírá v roce 1963. V této krátké, ale intenzivní tvůrčí periodě Medek rozpracovával podobu informelního strukturálního obrazu, který sám označoval termínem „preparovaný obraz“. Ačkoliv tato plátna přinesla zásadní rozchod s jeho předchozí figurální tvorbou, stále poukazují na východiska v abstrahované a geometricky tvarované figuraci, determinované úsilím o vizualizaci bolesti. Na počátku tohoto období vytvořil Medek i Červenou Venuši, která vznikla jako pandán k časově předcházející Modré Venuši. Obě plátna byla zařazena do průřezu jeho nejnovějších obrazů ve čtvrtém čísle sborníku Objekt (1960), editovaného Vratislavem Effenbergerem. Obě práce odkazují také na Medkovu příznačnou barevnou polaritu modré a červené, tematizující symbolické a psychofyzické protiklady. Červená Venuše je zosobněním maximální abstrakce lidského torza, rozprostírajícího se do plochy, díky čemuž působí jako celistvá abstraktní plocha. Vykazuje také velké množství agresivních zásahů projektovaných na obrazovou plochu, jež uvnitř torza vytvářejí různé průniky, geometrické obrazce s množstvím vrypů, zářezů, vrásnění, beztvarých shluků či do prázdna se rozevírající otvory. Jejich prostřednictvím docílil Medek obdobných ataků agrese jako v případě dřívějších předmětných obrazů, kde k jejich vizualizaci dochází doslovně formou přímého narušování či ohrožování tělesné schránky. Mikuláš Medek (1926, Praha – 1974, Praha) se díky rodinným vazbám již v dětství stal součástí uměleckých kruhů. Jeho dědečkem byl známý malíř Antonín Slavíček, jeho ženou se stala fotografka Emila Medková. Studoval na Státní grafické škole v Praze v ateliéru Karla Müllera. Po roce 1945 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze, ale po komunistickém převratu byl v rámci čistek ze studia vyloučen a začal pracovat jako soustružník ve Škodovce v Praze. Na konci války se stal členem studentské revoluční skupiny a v posledních dnech války se účastnil Pražského povstání. V roce 1945 se stal členem Komunistické strany Československa, ale po komunistickém převratu v roce 1948 z ní vystoupil. Jeho tvorba byla zpočátku ovlivněna zájmem o biologii, které se věnoval již jako student, ale také surrealismem, jehož linku v domácím prostředí nepřerušily ani restrikce válečné doby, ani nové kulturní směřování po Únoru 1948, které hlásilo programovou povinnost k socialistickému realismu. Od počátku padesátých let sílí v jeho projevu existenciální zatížení, související s poválečnou atmosférou, ale také osobní zkušeností se životem v komunistickém režimu. Toto směřování se projektuje do figurálních motivů s různými prvky tělesného zraňování, jež lze vnímat jako projekci vnitřní prázdnoty, ale i brutality a absurdity doby. Na konci padesátých let plynule přešel k abstraktnímu výrazu. Silné nánosy olejových a emailových barev tu tvoří plochu živé tvárné hmoty, kterou autor v průběhu psychofyzického procesu perforuje či jinak destruuje. S ohledem na neslučitelnost s kulturním programem socialistického realismu byl Medek nucen pohybovat se dlouhá léta v ilegalitě mimo oficiální struktury Svazu československých výtvarných umělců, což s sebou neslo také nemožnost prezentovat veřejně své práce. Na počátku šedesátých let měl určující vliv na směřování mladé generace, která svou tvorbu vystavovala na legendárních neoficiálních konfrontacích (Konfrontace I, Konfrontace II), jež se uskutečnily skrytě v prostředí uměleckých ateliérů. Západní scéna se o jeho tvorbě poprvé dozvěděla v roce 1960 z článku Ludmily Vachtové, publikovaného u příležitosti Benátského bienále. V šedesátých letech mu bylo v souvislosti s kulturně-politickým uvolněním a zmírněním ideologického dohledu umožněno veřejně prezentovat svou tvorbu, díky čemuž se na čas stává uznávaným a veřejně oceňovaným autorem. V roce 1965 mu bylo povoleno uskutečnit první samostatnou výstavu v Galerii Nová síň v Praze. V roce 1969 mu byla udělena státní cena za cyklus Projektanti věží. V tomto období připravil řadu monumentálních interiérových realizací, zejména ve spolupráci s Československými aeroliniemi nebo církevními zadavateli. Jeho práce se také mohly objevit na řadě přehlídek aktuálního československého umění v zahraničí a byly předmětem akvizic ze strany sítě státních galerií. V normalizačních sedmdesátých letech mu bylo opětovně znemožněno vystavovat. Medek zemřel na následky dlouhodobé nemoci v srpnu roku 1974 v Praze. Svůj odchod předznamenal v obrazové sérii Pohyblivé hroby. V roce 2002 mu byla uspořádána velká retrospektiva v Galerii Rudolfinum v Praze, v roce 2020 následovala retrospektiva v Národní galerii v Praze. Jeho práce jsou dnes zastoupeny ve většině veřejných sbírek v České republice, ale také v Museum Boymans van Beuningen v Rotterdamu, Museum of Modern Art v Sydney nebo Städtische Kunstgalerie v Bochumi. V roce 2002 se v Praze uskutečnilo sympozium, na němž se otevřely otázky týkající se reálného přínosu Medkova odkazu v souvislosti s dosud nekritickou mytizací jeho osobnosti.
