Stanislav Kolíbal
Ticho po pádu
Autor
Stanislav Kolíbal
(1925, Orlová), národnost: česká
Název v originále
Ticho po pádu
Rok1975
Materiál a technikadřevo, kov, nitě
Rozměry226 × 209 × 30 cm
Klasifikace
instalace
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Stanislav Kolíbal patří od šedesátých let k nejdůležitějším uměleckým osobnostem české i mezinárodní umělecké scény. Ve své tvorbě se kontinuálně věnuje sochařskému médiu a instalaci, které koncipuje s velkou citlivostí pro okolní prostor. Jemné, oblé tvarosloví abstrahovaných a stylizovaných ženských figur, vznikajících v průběhu padesátých let, lze vnímat jako osobitou reakci na dogmatický socialistický realismus. Po roce 1963 omezuje výrazové prostředky na jednoduché geometrické tvary, které jsou v kontrastu se západním minimalismem prostoupeny osobními existenciálními prožitky života v nesvobodné společnosti. Stěžejním tématem, k němuž se ve svých dílech opakovaně vztahuje, se stává zejména otázka vztahu stability a lability. Výrazová křehkost je často podpořena materiálovou podstatou díla koncipovaného v bílé sádře, která mu vyhovuje i pro svou tvárnost a minimalistický vzhled. Od konce šedesátých let se věnuje také kresbě, realizované nejdříve barevnými, později černými propisovacími tužkami a akvarelem. V sedmdesátých letech se intenzivně zabývá možnostmi struktur a času a používá rozmanité, často nalezené materiály (dřevo, kov), které propojuje s prostorem prostřednictvím provázků a nití, volně asociujících kresbu v prostoru. Od roku 1985 vznikaly jeho reliéfní objekty, tzv. Geometrická cvičení, v nichž byly chaos a křehkost nahrazeny strukturou a řádem, což se promítá také v novém využití dřeva a později železa. Po roce 2000 se orientuje na nové ohledávání dřívějších témat a tvůrčích principů. Ticho po pádu (1975) je jedním ze zásadních děl Kolíbalova normalizačního tvůrčího období (1973–1988), kdy se věnoval vytváření efemérních instalací v intimní klauzuře vlastního ateliéru. Koncepčním východiskem pro ateliérové objekty a instalace se staly tzv. Bílé kresby, vznikající během jeho tvůrčího pobytu ve Vence (Francie), na jejichž základě vnímal tyto nové instalace primárně jako vyjádření kresby v prostoru. Prostorové aspekty díla jsou podpořeny dialogem křehkých provázků a částečně levitující dřevěné latě obalené plechem, ale i pravoúhlých linií zjemněných volně spadávajícími a zvlněnými konci a hmotné latě vystupující do prostoru. Efemérní materiálová kompozice představuje velmi sofistikovanou a precizně komponovanou skladbu, v níž Kolíbal nově vizualizuje vztah stability a lability. Hlubší souvislost s autentickým osobním příběhem autora a nepříznivým obdobím restriktivní normalizační cenzury a existenčních nejistot se zpřítomňuje také ve způsobu využití nalezených materiálů a narativním metaforickém názvu. Stanislav
Kolíbal (*1925, Orlová) byl koncem války nasazen k nuceným pracem do
dolů v Ostravě. V roce 1945 začal studovat na Uměleckoprůmyslové
škole v Praze, v letech 1951–1954 pokračoval studiem scénografie na
Akademii múzických umění v Praze. V šedesátých letech působil ve
skupině UB 12, která sdružovala umělce upřednostňující duchovní rozměr tvorby,
s počátkem normalizace byla její činnost v roce 1970
z politických důvodů zakázána. I přes nepřízeň režimu se mu podařilo
absolvovat několik důležitých studijních pobytů: stipendium Káloyiho nadace
(Vence, Francie, 1968), stipendium Fordovy nadace (1969), pobytové stipendium
DAAD v Berlíně (1988–1989), stipendium Ateliéru Calder (Saché, Francie,
1992). V období let 1990–1993 vedl ateliér sochy a instalace na Akademii
výtvarných umění v Praze. Jeho tvorba vzbuzovala zájem západních kurátorů
již v době železné opony a od druhé poloviny šedesátých let byla na Západě
prezentována. V roce 1967 byl zahrnut do výstavy Sculpture from Twenty
Nations v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 2000 mu Zdeněk
Felix uspořádal výstavu v Deichtorhallen Hamburg. V Čechách měl
rozsáhlé retrospektivní přehlídky v Národní galerii (1997) a Jízdárně
Pražského hradu (2012). Má za sebou také řadu realizací v architektuře
v České republice i zahraničí. V roce 2005 mu bylo uděleno vyznamenání
České republiky Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Českou
republiku reprezentoval na 58. bienále v Benátkách svým výstavním
projektem Former, Uncertain, Indicated (2019). Kromě České republiky jsou jeho
práce zastoupeny ve sbírkách Museum of Modern Art v New Yorku, Metropolitan
Museum of Art v New Yorku, Solomon Guggenheim Museum v New Yorku,
Centre Pompidou v Paříži, Tate Gallery v Londýně, Mumok ve Vídni,
Albertiny ve Vídni.
