Skip to main content

Wolf Vostell

Čtení z Lidického katalogu... prosím, vhoďte do ohně

Reading the Lidice Catalogue… Please Put on Fire
Čtení z Lidického katalogu... prosím, vhoďte do ohně
Čtení z Lidického katalogu... prosím, vhoďte do ohně
Název v originále Reading the Lidice Catalogue… Please Put on Fire
Rok(1967)
Materiál a technikadekoláž (prskavky, negativy, papír, sklo, dřevo, textilie)
Rozměry22 × 29 cm
KlasifikaceFlux Object
Credit LineSbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových
Popis díla Wolf Vostell byl jedním ze zakladatelů a předních představitelů Fluxu. Jeho autorský přínos je v rámci Fluxu specifický tím, že již od padesátých let v řadě děl tematizoval problematiku holokaustu a druhé světové války, ale mezi náměty, s nimiž pracoval, patřily i zcela soudobé politické události jeho doby. Jeho práce, podobně jako práce Nam June Paika, obsahovaly také kritiku konzumní kultury. Vostell se rozešel s tradičními uměleckými disciplínami a postupy a patřil k prvním umělcům pracujícím s videem, televizními sety a instalací. Ve svých dílech často pracoval s televizními přijímači, aby vyvolal debatu o využívání televize k manipulaci, i když sám toto médium používal i k šíření vlastního inovativního videoartu. Vostell současně patřil k průkopníkům konceptuálního umění a předním německým průkopníkům happeningu a dekoláže. Termín dekoláž, který používal od roku 1954, definoval unikátní autorskou techniku, která byla založena na principu škrábání, oddělování, trhání a ve svém principu měla reflektovat obraz společnosti 20. století, jež byla podle Vostella definovaná destrukcí. Dekoláž mu umožnila expanzi tvůrčího vyjádření směrem k happeningu, instalaci, obrazu a destruktivním procesům, které měly rozbít zastaralé zvyky a hodnoty. Již v padesátých letech začal ve svých dekolážích používat automobilové součástky a televizní přijímače, představující dva nejvýraznější symboly poválečné konzumní kultury. Některé jeho dekoláže, pracující s útržky reklamních plakátů byly také označovány za německou verzi pop-artu. Jeho první environment The Black Room (1958, Berlinische Galerie, Berlín), sestávající ze tří asambláží (Německý pohled, Ausschwitz-Headlights a Treblinka), představoval intermediální část dekolážovaného světa. V roce 1958 se účastnil prvního evropského happeningu v Paříži a produkoval své první objekty s televizními sety a částmi auta. Sám v letech 1954–⁠1988 provedl více než padesát happeningů, v nichž se diváci v duchu hesla „propojení umění a života“ stali účastníky, což jejich statutu dodalo více kreativní roli. V roce 1963 se Vostell stal pionýrem videa a instalace se svým dílem 6 TV Dé-coll/age, prezentovaným ve Smolin Gallery v New Yorku, které je dnes ve sbírce Museo Reina Sofia v Madridu. Na Benátském bienále v roce 1968 představil svůj environment Electronic Dé-coll/age, Happening Room (dnes Neue Nationalgalerie, Berlín), obsahující set šesti televizí s elektromotory. Své objekty také často zapouštěl do betonu, který se stal jedním z jeho poznávacích znamení. Monumentální dílo Concrete Traffic (1970, University of Chicago´s public art collection) představovalo vintage cadillac z roku 1957 zapouzdřený do betonu. Jeho prostřednictvím zkoumal ambivalentní vlastnosti betonu a vztahoval se k poválečnému urbanismu ve vztahu k rekonstrukci německých měst a americké městské obnově. Jeho experimenty s betonem jsou inovativním a okouzlujícím průzkumem materiálu, který definoval dvacáté století. Od roku 1975 figurovala v jeho práci i španělská témata – v jeho španělském ateliéru vznikla série maleb a kreseb na téma tauromachie, v nichž se zabýval španělskou tradicí býčích zápasů; v osmdesátých letech k nim přidal i obecná mytologická témata. Ve svém závěrečném tvůrčím období vytvořil mnoho velkých sochařských děl a projektů pro městské prostředí, kde používal své klasické výrazové prostředky. Wolf Vostell se s Milanem Knížákem osobně setkal v průběhu Knížákova DAAD pobytu v Berlíně (1979–1980), kdy měl Vostell v Berlíně samostatnou výstavu. Knížák ho ve svých vzpomínkových cestopisech označil za „superbyznysmena“[1], který dokázal skvěle promovat svou značku: „Wolfovy akce mně vždycky připadaly směšný, jen některý detaily mě fascinovaly. Vždycky na mne působila jeho výtvarná erudice, síla a často i zvláštní vkus, kterými se v této oblasti vyjadřoval. Hlavně jeho design byl vždy fantastickej…“[2] Sám Vostell navštívil Prahu dvakrát, přičemž jednou i s mladým berlínským galeristou René Blockem, úzce spolupracujícím s Josephem Beuysem.[3] Milan Knížák od něho dostal dekoláž Reading the Lidice Catalogue… Please Put on Fire (1967), spočívající v trhání a rozkládání původních materiálů a skládání fragmentů reality do nového celku. Dekoláž obsahuje různé fragmenty materiálů, odkazujících na nešťastný osud české obce Lidice za doby německé okupace; její součástí jsou i pohlednice s místy z Berlína, které přímo souvisí s jeho imperiální nacistickou minulostí. Součástí práce je i fragment katalogu se seznamem výstav z progresivní Galerie René Block, čímž si Vostell přesně podle Knížákova svědectví záměrně promoval vlastní uměleckou značku. Nejedná se o jediné dílo, v němž se Vostell zabýval tématem Lidic. Záměrně se tak dotýkal tragické lidické historie a okolností, které jí předcházely, a konstruoval obraz děsivného svědectví, s nímž kontrastuje osobní přípis, přející Knížákovi lásku a mír, ale i prskavky evokující magičnost světla v kontrastu s historií Lidic, kde byl oheň v roce 1943 nástrojem zkázy. Wolf Vostell (1932, Leverkusen – 1998, Berlín) byl německý avantgardní umělec. V roce 1953 se začal vzdělávat v oboru litografie a studoval na Uměleckoprůmyslové škole ve Wuppertalu. Na počátku své kariéry se několik let živil jako typograf a grafický designér, v roce 1954 začal studovat malbu a experimentální typografii na Werkkunstschule ve Wuppertalu. Mezi lety 1955–1956 studoval na École Nationale Superieur des Beaux Arts v Paříži a v roce 1957 navštěvoval Kunstakademie Düsseldorf. Během studií na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts pracoval ve významné slévárně písma Deberny&Peignot a také v dílně plakátového umělce A. M. Cassandre, přičemž jedna z jeho plakátových knih mu poskytla podnět pro první dekoláž – akci Divadlo je na ulici (1958); jeho estetické přístupy často vycházely přímo z jeho zkušenosti s grafickým designem. Na konci padesátých let odjel do Španělska za studiem práce Zurbarána. V roce 1959 založil tzv. Vostell-archive, v němž shromažďoval fotografie, umělecké texty, osobní korespondenci s Nam June Paikem, Josephem Beuysem, Dickem Higginsem, stejně jako další předměty dokumentující tvorbu umělců jeho generace. Později se součástí archivu stala i jeho privátní knihovna. Na počátku šedesátých let patřil k zakladatelům hnutí Fluxus. Spolu s ostatními se účastnil řady fluxových happeningů v New Yorku, Berlíně, Kolíně, Wuppertalu nebo Wiesbadenu. Na jaře 1963 poprvé odcestoval do New Yorku, kde se setkal s Allanem Kaprowem, s nímž spolupracoval v rámci festivalu Yam. V návaznosti na jejich setkání se Vostell rozhodl aplikovat na své akce termín „happening“, které do té doby nazýval jako dekoláže-demonstrace nebo dekoláže-události. Vydával také časopis dé-coll/age (1962–1969), který představoval programové rozšíření jeho výzkumů na poli umělecké estetiky. V roce 1968 vytvořil skupinu Labor e.V. pro výzkum akustických a vizuálních událostí. V roce 1970 se přestěhoval do Berlína a od roku 1976 pravidelně cestoval mezi Berlínem a Malpartida de Cáceres ve Španělsku. Svou první zásadní samostatnou výstavu měl v roce 1966 v galerii René Block v Berlíně; následovala výstava v Neue Nationalgalerie Berlín (1975) a v Museo de Arte Contemporaneo de Madrid (1978), reprízovaná ve Fundació Joan Miró v Barceloně a Fundação Calouste Gulbenkian v Lisabonu. Jeho první velká retrospektiva se v roce 1974 uskutečnila v Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris, její rozšířená verze byla prezentovaná v Neue Nationalgalerie v Berlíně. Od konce šedesátých let byl také zařazován na velké mezinárodní přehlídky současného umění: vystavoval na 36. a 44. Benátském bienále (1968, 1983), na documenta VI v Kasselu (1977), 17. Bienále v Sao Paolo (1983) nebo na 3. bienále v Lyonu (1995). V roce 1976 založil ve španělské Malpartidě Vostellovo muzeum (Museo Vostell Malpartida), které nabízí tři sbírky současného umění: sbírku Wolfa a Mercedes Vostellových, sbírku Fluxus darovanou Ginem Di Maggio a sbírku konceptuálního umění, přičemž od roku 2006 je v něm deponován i jeho archiv. Další velké retrospektivy se dočkal v roce 1992, kdy se jeho práce objevily v šesti výstavních lokacích v Německu (Stadtmuseum Köln, Kunsthalle Köln, Rheinisches Landesmuseum Bonn, Kunsthalle Mannheim, Schloss Morsbroich Leverkusen and Städtisches Museum Mülheim/Ruhr). Velká kolekce jeho děl se nachází v muzeu Fluxus+ v Postupimi. Ve svém domovském městě Leverkusen je permanentně prezentován v Museum Morsbroich. Další díla jsou rozeseta po institucích jako Center for Art and Media Technology, Haus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschland, Germanisches Nationalmuseum, Rheinisches Landesmuseum Bonn, Centre Georges Pompidou v Paříži, Museo Reina Sofia, Musée d'art moderne de la Ville de Paris, Musée d'Art Moderne et Contemporain de Strasbourg nebo Fondazione Mudima v Milánu. [1] Milan Knížák, Cestopisy, Praha 1990, s. 60. [2] Milan Knížák, Cestopisy, Praha 1990, s. 65. [3] Milan Knížák, Konec pilota Jonese, in: Milan Knížák, Olaf Hanel, Fluxus je stále luxus, Praha 1995, s. 3.
Water Yam
George Brecht
1963
Hooker's Light
Damien Hirst
2016
Forbidden Toys
Giorgio de Chirico
1916
Facilité
Max Ernst
1923-1924
Grandpa and the Russian Bears
Tomáš Císařovský
1988
Tahiti
Tomáš Císařovský
2014
Untitled
Tomáš Císařovský
2010
Marten with Rose
Tomáš Císařovský
2011
Untitled
Tomáš Císařovský
2010
Untitled
Tomáš Císařovský
2010