Jan Kotík
Bez názvu
Artist
Jan Kotík
(1916, Turnov - 2002, Berlin), národnost: česká
Název v originále
Untitled
Rok1964
Materiál a technikaacryl, plastic foil, paper
Rozměry62 × 40 × 4,5 cm
Klasifikacekombinovaná technika
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Jan Kotík představoval v kontextu české poválečné výtvarné scény nezvyklý zjev, jehož konceptuální a experimentální přístup k uměleckým formám ho daleko více přibližovaly soudobým tendencím západoevropského typu. Jeho první veřejná vystoupení jsou spojena s válečnými výstavami v divadle E. F. Buriana a působením ve Skupině 42, kde zastával roli ochránce kontinuity moderního umění. Tehdy se prostřednictvím postkubistického tvarosloví vyrovnával s Picassem, v souladu s duchem doby však pro tato díla není rozhodující forma, ale obsah. Na počátku padesátých let spolupracoval se surrealisty kolem Karla Teigeho, ale přesvědčeným surrealistou se nikdy nestal. V období padesátých let, kdy mu bylo znemožněno vystavovat, rozvíjel zapovězený slovník abstrakce v oblasti užitého skla, které představovalo relativně svobodné prostředí, jež mu umožnilo vyjádřit opozitní názor k protežovanému socialistickému realismu. Po polovině padesátých let u něho zřetelně dochází k postupnému osvobozování uměleckých výtvarných prostředků, přičemž v tomto ohledu na něho mělo silný vliv setkání s Asgerem Jornem v Itálii v roce 1956. Černé obrysové linie ohraničující barevné abstraktní prvky dotvářejí specifickou vizualitu jeho bruselského stylu z konce padesátých let. Na rozdíl od českého informelu, který je zaměřen na projekci vlastního nitra, je způsob Kotíkova vyjádření podmíněn zájmem o autonomii formy a obrazu, což se přirozeně přelévá také v zájem o malbu v prostoru. Díky důrazu na spontánnost a autonomii abstraktního gesta stojí v domácím prostředí z povahy tvorby nejblíže k Vladimíru Boudníkovi. Jeho díla z počátku šedesátých let, ovlivněná čínskou kaligrafií, působí expresivně, ale jsou konstruována i s ohledem na vnitřní řád. Tato plátna jsou koncipována jako obrazová sdělení, kde dochází k potlačení iluze a prostorovosti a odklonu od klasického schématu obrazové plochy směrem k prostorovým malířským objektům. Po emigraci v roce 1969 nabývá na převaze konceptuální přístup, eliminace autorského rukopisu, důraz na nalezené materiály, snaha o rozšíření estetických kategorií, ale také zesílený důraz na roli diváka. Na místní západoberlínské umělecké scéně jeho tvorba zapadá do kontextu aktuálních tendencí konceptuálního a minimalistického umění nebo arte povera. Pseudofigurativní plátna osmdesátých let se v souvislosti s neoexpresionismem vracela ke spontánnějšímu malířskému projevu. Bez názvu (1964) je gestickou abstraktní malbou na umělohmotné fólii, která reflektuje tehdejší Kotíkovu snahu o hledání alternativních obrazových koncepcí. Dílo patří do souboru několika jeho asambláží z roku 1964, v nichž je průhledný a rozmanitě skládaný povrch fólie pokryt záznamy textových fragmentů nebo strukturami živých barevných linií. Jan Kotík (1916, Turnov – 2002, Berlín) byl synem
malíře Pravoslava Kotíka, což mu poskytlo silné intelektuální zázemí, které se
promítlo do jeho filozoficky a intelektuálně formované tvůrčí osobnosti. Tyto
aspekty se také silně zrcadlí v jeho pojetí díla jako „otevřeného
systému“, do něhož vstupují vlivy z jiných vědních oborů. Jeho nekompromisní
umělecké názory se promítly také do opakovaných zákazů svobodné prezentace jeho
tvorby. V letech 1935–1941 studoval v ateliéru Jaroslava Bendy na
Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde se věnoval zejména grafice. Jeho umělecké
formování ovlivnil příklad kubismu a také dvě návštěvy Paříže (1936, 1937),
později byl členem Skupiny 42 (1942–1948). Patřil k umělcům zastoupeným na
přehlídce Art tchécoslovaque 1938–1946 v Galerii La Boetie v Paříži.
V roce 1946 se stal členem Umělecké besedy. Zejména v období padesátých
let obrátil svou pozornost k užitému umění, teoretické a publikační
činnosti. Kotíkova první samostatná výstava v Praze se konala v roce
1957, kdy se jejím prostřednictvím přihlásil k ideově perzekvovanému
modernímu umění a podnítil veřejnou diskusi o postavení umění ve společnosti.
Československo reprezentoval monumentálními skleněnými realizacemi na Expo 58
v Bruselu (1958) a na Expo 67 v Montrealu (1967). V roce 1964
byl zastoupen na skupinové výstavě D v Nové síni, kterou lze vnímat jako
závěrečné ohlédnutí za kapitolou českého informelu. V roce 1964 byl pěti
díly zastoupen v československé expozici na 32. ročníku Benátského
bienále. Jindřich Chalupecký jeho práce také zařadil do výstavy
Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart v západním Berlíně (1966). V roce
1969 získal roční stipendium od západoberlínské nadace DAAD, do Československa
se už natrvalo nevrátil. V Německu již od počátku sedmdesátých let také
vystavoval, k jeho důležitým prezentacím patřila samostatná výstava
v Kunstmuseum Bochum v roce 1978. V letech 1982–1983 pracovně
pobýval v New Yorku. Po revoluci se na krátkou dobu vrátil do Prahy, kde
vedl ateliér malby na Akademii výtvarných umění (1991–1992). První rozsáhlou
retrospektivu mu v roce 1992 uspořádala Národní galerie v Praze ve
spolupráci s Kunstmuseum Bochum a Staatliche Kunsthalle Berlin. Jeho
poslední retrospektiva se uskutečnila v Národní galerii v Praze v
roce 2013–2014. V Německu získal v roce 1997 ocenění Fred
Thieler Preis für Malerei. Dnes je Kotíkova tvorba zastoupena v řadě
muzejních sbírek, mimo jiné v Národní galerii Praha, Berlinische Galerie
Berlin, Kunstmuseum Bochum, Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig ve Vídni nebo
Nationalmuseum ve Stockholmu.