Zbyněk Sekal

Třikrát dvacet, tři řady

Náhled

Autor Zbyněk Sekal (1923, Praha - 1998, Wien), národnost: česká

Název v originále Three Times Twenty, Three Rows

Rok1981

Materiál a technikadřevo, kov

Rozměry38 × 49,5 × 5 cm

Klasifikace socha

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis díla Zbyněk Sekal byl výrazný český sochař, který druhou část svého života prožil v emigraci ve Vídni. Ačkoliv jeho umělecká osobnost vychází z tradice surrealismu, informelu a polohy tzv. totálního realismu, zůstával celoživotním solitérem, pro něhož je určující spojení řádu a magie. Zásadním prožitkem jeho mládí bylo uvěznění v koncentračních táborech Terezín a Mauthausen, což se výrazně promítlo do jeho celoživotního pocitu jinakosti, vykořeněnosti a nemožnosti společenského začlenění. Jeho individualistická tvorba vyrůstá také z jeho vysoce intelektuálního zaměření, v němž se snoubí vlivy existencialistické literatury (Franz Kafka) a filozofie (Martin Heidegger). Pro čtení jeho tvorby, členěné do rozsáhlých cyklů, je příznačný nelineární vývoj tvorby a potřeba sebereflexe, kdy svá díla vnímal jako součást sebe sama. Lidská bytost a pocit fyzické přítomnosti proto zůstaly v metaforické rovině obsaženy i v jeho nepředmětných dílech. Fyzickou přítomnost lze nacházet také v jeho důrazu na ruční práci a materialitu a sekundární uplatnění opotřebovaných užitných předmětů, které si ponechávají jisté imaginativní kvality, aniž by pouštěly ze zřetele koncentraci na konstruování abstraktního řádu. Myšlenka recyklace již existujících předmětů poskytuje prostor pro napětí mezi krásou a syrovostí, ale také dosažení výrazové monumentality materiálově jinak křehkých a drobných forem. Ve své rané tvorbě vytvářel Zbyněk Sekal plastiky křičících hlav, které lze vnímat ještě jako přímý otisk prožitků z koncentračního tábora. V letech 1957–1964 následovalo existenciální téma obydlí či doupěte, vratkých staveb, které lze nahlížet jako určitou formu osobní existenciální sebe-interpretace. Později se ve své tvorbě orientoval především na principy koláže a asambláže. V šedesátých letech to byly zejména drátěné spletě vytvářející hustou síťovou strukturu, vyjadřující téma chaosu, ale také skládané obrazy (tzv. závěsné asambláže) vytvářené z nalezených odpadních materiálů. Jelikož pro něho byl důležitý samotný proces tvoření, předělával ve Vídni od sedmdesátých let také některé starší práce z pražského období. V osmdesátých letech konstruoval dřevěné schránky, které tvoří jeden z vrcholů jeho tvorby. Na konci umělecké kariéry mu silný zážitek poskytl krátký pobyt v Japonsku (1989), kde ho silně zasáhla výrazná kulturní odlišnost a myšlenkové podhoubí zen-buddhismu. Bezprostředním výstupem pobytu se staly zejména drobné koláže z efemérních materiálů. Skládané obrazy vytvářel Zbyněk Sekal od roku 1963 a vyjadřují jeho snahu o spojení syrové reality a neuchopitelné imaginace. Na jejich tvorbu používal již existující předměty přeskládané do nové reality podléhající jeho citu pro detail a preciznost. Osobní trauma se tu prostupuje s řádem a strukturou, ale i dobovým zájmem o využití odpadních materiálů. Na jejich tvorbu využíval dřevěné fragmenty, dráty nebo kovové části, přičemž důležitým faktorem je stejnorodost materiálové podstaty a s nimi spojené haptické a optické kvality. V materiálech jsou zakódovány odkazy na předchozí existenci předmětů, ale také zájem o asociativní hodnoty nalezených předmětů. V průběhu osmdesátých let se Sekal vrátil k tvorbě skládaných obrazů ze dřeva, v nichž je cítit mimořádný cit pro materiál a vnitřní potřeba řádu. Práce Třikrát dvacet, složená z křehkých a jemně profilovaných prvků, ukazuje na jeho nový zájem o vztah plochy a hloubky. Zbyněk Sekal (1923, Praha – 1998, Vídeň) byl již na začátku druhé světové války součástí tzv. Spořilovského okruhu surrealistů sdružených kolem Karla Teigeho, přičemž kontakty s nimi obnovil i po své návratu z koncentračních táborů (Terezín, Mauthausen) v roce 1945. V letech 1945–1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterou nakonec bez absolutoria opustil. Výrazným podnětem se stala měsíční školní cesta do Paříže v roce 1947, jejímž cílem byla výstava mezinárodního surrealismu v Galerii Maeght (v tomtéž roce reprízovaná v Praze), ale také etnografické sbírky. V letech 1957–1964 vystavoval se skupinou Máj, s níž se ale nacházel ve vnitřním nesouladu. V průběhu šedesátých let měl několik samostatných výstav, kde představil výstupy své aktuální práce (Galerie na Karlově náměstí, Praha, 1961; Galerie Václava Špály, Praha, 1965; Dům pánů z Kunštátu, Brno, 1965; Galerie Václava Špály, Praha, 1969). Účastnil se také legendární výstavy D v Nové síni v Praze v roce 1964, na níž byly představeny aktuální informelní tendence. V roce 1966 byl zařazen na prestižní výstavu Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart v Západním Berlíně a podílel se také na podobě československého pavilonu na Expo 67 v Montrealu. V roce 1969 se po dlouhodobé úvaze rozhodl pro emigraci, jeho novým domovem se stala Vídeň. S rakouským prostředím navázal kontakt již dříve, a ačkoliv i zde působil v roli solitéra, byla jeho tvorba představena na několika samostatných institucionálních výstavách (Museum Moderner Kunst, Vídeň, 1977; Neue Galerie, Štýrský Hradec, 1977; Kunstmuseum Bochum, 1977; Rupertinum, Salzburg, 1991; Belvedere Museum, Vídeň, 2020) a byl zařazován také do řady skupinových výstav v Rakousku, Německu, Itálii i Japonsku. V roce 1984 mu byla udělena Cena města Vídně. Krátce před smrtí mu byla v roce 1997 v Galerii hlavního města Prahy uspořádaná rozsáhlá retrospektivní výstava. Jeho poslední retrospektivu uspořádalo Belveder Museum ve Vídni v roce 2020. Jeho tvorba je dnes zastoupena např. v Kunstmuseum Bochum, Rupertinum Salzburg, Belvedere Museum ve Vídni nebo Národní galerii Praha.