Zbyněk Sekal
Bez názvu
Autor
Zbyněk Sekal
(1923, Praha - 1998, Wien), národnost: česká
Název v originále
Untitled
Rok1980-1998
Materiál a technikadřevo, kov
Rozměry36,7 × 26 × 23,5 cm
Klasifikace
socha
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Zbyněk Sekal byl výrazný český sochař, který druhou část svého života prožil v emigraci ve Vídni. Ačkoliv jeho umělecká osobnost vychází z tradice surrealismu, informelu a polohy tzv. totálního realismu, zůstával celoživotním solitérem, pro něhož je určující spojení řádu a magie. Zásadním prožitkem jeho mládí bylo uvěznění v koncentračních táborech Terezín a Mauthausen, což se výrazně promítlo do jeho celoživotního pocitu jinakosti, vykořeněnosti a nemožnosti společenského začlenění. Jeho individualistická tvorba vyrůstá také z jeho vysoce intelektuálního zaměření, v němž se snoubí vlivy existencialistické literatury (Franz Kafka) a filozofie (Martin Heidegger). Pro čtení jeho tvorby, členěné do rozsáhlých cyklů, je příznačný nelineární vývoj tvorby a potřeba sebereflexe, kdy svá díla vnímal jako součást sebe sama. Lidská bytost a pocit fyzické přítomnosti proto zůstaly v metaforické rovině obsaženy i v jeho nepředmětných dílech. Fyzickou přítomnost lze nacházet také v jeho důrazu na ruční práci a materialitu a sekundární uplatnění opotřebovaných užitných předmětů, které si ponechávají jisté imaginativní kvality, aniž by pouštěly ze zřetele koncentraci na konstruování abstraktního řádu. Myšlenka recyklace již existujících předmětů poskytuje prostor pro napětí mezi krásou a syrovostí, ale také dosažení výrazové monumentality materiálově jinak křehkých a drobných forem. Ve své rané tvorbě vytvářel Zbyněk Sekal plastiky křičících hlav, které lze vnímat ještě jako přímý otisk prožitků z koncentračního tábora. V letech 1957–1964 následovalo existenciální téma obydlí či doupěte, vratkých staveb, které lze nahlížet jako určitou formu osobní existenciální sebe-interpretace. Později se ve své tvorbě orientoval především na principy koláže a asambláže. V šedesátých letech to byly zejména drátěné spletě vytvářející hustou síťovou strukturu, vyjadřující téma chaosu, ale také skládané obrazy (tzv. závěsné asambláže) vytvářené z nalezených odpadních materiálů. Jelikož pro něho byl důležitý samotný proces tvoření, předělával ve Vídni od sedmdesátých let také některé starší práce z pražského období. V osmdesátých letech konstruoval dřevěné schránky, které tvoří jeden z vrcholů jeho tvorby. Na konci umělecké kariéry mu silný zážitek poskytl krátký pobyt v Japonsku (1989), kde ho silně zasáhla výrazná kulturní odlišnost a myšlenkové podhoubí zen-buddhismu. Bezprostředním výstupem pobytu se staly zejména drobné koláže z efemérních materiálů. Drobná dřevěná konstrukce reprezentuje polohu Sekalových dřevěných schránek z osmdesátých let, o nichž historik umění Werner Hofmann v katalogu výstavy v Klagenfurtu v roce 1992 napsal obdivný text. Vnitřní provázanost tu lze hledat s časově předcházejícími konstrukcemi měděných schránek, ale také raným tématem obydlí a vratkých staveb. Jejich ústředním motivem je prázdný, obnažený střed a jeho obalování prostorovou konstrukcí. Schránka nese a současně chrání jádro, a teprve jejich spojením vzniká jednota. Většina z nich je primárně určena pro přímý frontální pohled, který je posléze dokreslován nahlížením prostorových průniků a průhledů. Do námětu vtiskl Sekal metaforu jádra labyrintu, skýtající bezpečný úkryt. V jádru jsou ukryty úlomky skutečnosti (vlastní nálezy, dary přátel, výjimečně i některá již starší existující díla), z nichž se stávají záhadné fragmenty lidské existence. Zbyněk Sekal (1923, Praha – 1998, Vídeň) byl již na
začátku druhé světové války součástí tzv. Spořilovského okruhu surrealistů
sdružených kolem Karla Teigeho, přičemž kontakty s nimi obnovil i po své
návratu z koncentračních táborů (Terezín, Mauthausen) v roce 1945. V
letech 1945–1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze,
kterou nakonec bez absolutoria opustil. Výrazným podnětem se stala měsíční
školní cesta do Paříže v roce 1947, jejímž cílem byla výstava
mezinárodního surrealismu v Galerii Maeght (v tomtéž roce reprízovaná
v Praze), ale také etnografické sbírky. V letech 1957–1964 vystavoval
se skupinou Máj, s níž se ale nacházel ve vnitřním nesouladu.
V průběhu šedesátých let měl několik samostatných výstav, kde představil
výstupy své aktuální práce (Galerie na Karlově náměstí, Praha, 1961; Galerie Václava Špály, Praha, 1965; Dům
pánů z Kunštátu, Brno, 1965;
Galerie Václava Špály, Praha, 1969). Účastnil se také legendární výstavy D
v Nové síni v Praze v roce 1964, na níž byly představeny
aktuální informelní tendence. V roce 1966 byl zařazen na prestižní
výstavu Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart v Západním Berlíně a
podílel se také na podobě československého pavilonu na Expo 67
v Montrealu. V roce 1969 se po dlouhodobé úvaze rozhodl pro emigraci,
jeho novým domovem se stala Vídeň. S rakouským prostředím navázal kontakt
již dříve, a ačkoliv i zde působil v roli solitéra, byla jeho tvorba
představena na několika samostatných institucionálních výstavách (Museum
Moderner Kunst, Vídeň, 1977; Neue
Galerie, Štýrský Hradec, 1977; Kunstmuseum Bochum, 1977; Rupertinum, Salzburg,
1991; Belvedere Museum, Vídeň, 2020) a byl zařazován také do řady
skupinových výstav v Rakousku, Německu, Itálii i Japonsku. V roce 1984 mu byla udělena Cena
města Vídně. Krátce před smrtí mu byla v roce 1997 v Galerii
hlavního města Prahy uspořádaná rozsáhlá retrospektivní výstava. Jeho poslední
retrospektivu uspořádalo Belveder Museum ve Vídni v roce 2020. Jeho tvorba
je dnes zastoupena např. v Kunstmuseum Bochum, Rupertinum Salzburg,
Belvedere Museum ve Vídni nebo Národní galerii Praha.
