Kadeřnický salón

Obrázek není dostupný

Název v originále Nepočítám se svou proměnou II

Rok1993

Klasifikacefotografie

Credit LineKunsthalle Praha

Popis díla Milena Dopitová je významná multimediální umělkyně z generace devadesátých let, spojené s nástupem výrazných ženských umělkyň. Celým jejím dílem prochází téma identity, jehož prostřednictvím se vztahuje sama k sobě, ale i k dalším jedincům. Záhy si její tvorba získala také mezinárodní renomé díky řadě zahraničních výstav, kterou odstartovala její účast na Apertu na Benátském bienále v roce 1993. Její umělecké počátky jsou spojené se skupinou Pondělí (1989–1993), kde byla vedla Pavla Humhala, Petra Lysáčka, Michala Nesázala, Petra Písaříka a Petra Zubka jedinou ženskou zástupkyní mladé generace. Společným programem skupiny byla snaha o zachycení autentického prožitku okolního světa, ale i zájem o téma každodennosti. Jejich generace přináší také snahu diskutovat témata v řadě různých médií (objekt, socha, fotografie, pohyblivý obraz, hudba) a jejich intermediálním protnutí v monumentálních prostorových instalacích. Pro autorčinu vlastní tvorbu je příznačná konstantní oscilace mezi konceptuálním a intuitivním, kterou teoretička Martina Pachmanová označuje jako „emocionální konceptualismus“. Už v jejích raných dílech se začalo projevovat intuitivní napojení na téma genderu a feminismu, s nímž lze spojit také využívání ručních prací (háčkování) a materiálů (vlna, textil), které jí hlouběji pomáhají odrážet provázanost se zvolenými tématy. [1] Tyto ženské prvky u ní tvoří trvalý protipól k maskulinním materiálům jiných objektových instalací, v nichž obecně rezonuje její schopnost přistupovat s podobnou empatií i k mužskému světu a jeho tématům. V oblasti ženských témat Dopitová postupně proniká k více vědomé práci s feminismem, kterou rozvinula v otázkách intimity, erotiky, zkoumání vlastního těla, mateřství nebo role ženy v mechanismech současné společnosti. Dopitová ve svých projektech zpracovává i dobově rozšířené téma identity v řadě různých polarit (sociální, tělesné, genderové), zkoumá ale i hranice mezi „já“ a „ty“ ve vztahu k vlastní sestře-dvojčeti. V některých projektech se pokusila ukázat pozitivní aspekty stáří, které prezentuje jako „průvodce na cestě k „prohloubení moudrosti, duchovní velikosti a důstojnosti “.[2] Její pozornost upoutal i zájem o obecnější témata – mezilidské vztahy, paměť, pomíjivost, krása, pozitivní lidské hodnoty. Ve svých projektech z posledních let se vztahuje i k otázce udržitelnosti kulturní, národní a etnické identity; míšení kultur a povrchnosti současné společnosti, lidské paměti nebo nestabilitě dnešního světa. V jejích dílech rezonuje Dopitové obecný cit pro ambivalentnost: ačkoliv si od děl udržuje jistou mírou distance, tak na pozadí rezonuje i její vlastní osobní příběh a autentické pocity. Její díla lze obvykle číst ve více významových rovinách, ale zároveň zůstávají jedním výtvarným celkem s estetickou a emocionální účinností.[3] Dvojznačnost proniká i do názvů děl a výstavních projektů. V rané fotografické instalaci Nepočítám se svou proměnou II (1993) se Milena Dopitová vydala do oblasti sociální intimity. Monumentální fotografický triptych zachycuje interiér kadeřnictví v typické postkomunistické vizualitě, který má návštěvnicím a návštěvníkům přinášet zušlechtění vzhledu, ačkoliv interiér postrádá jakékoliv estetické kvality. Krátce předtím měla Dopitová možnost navštívit USA s obsesivním kultem těla a konzumní kulturou, který už tehdy pronikal i k nám. V této práci je zajímavý kontrast technického, strojového prostředí kadeřnictví a lidského prvku, který je tam naznačen jen v odrazu zrcadel. Práce také hodně ukazuje na postkomunistický vizuál těchto salonů krásy. Vznikla na konci existence skupiny Pondělí a rezonuje v ní příznačný vztah ke každodennosti a sobě samotné, ale i důraz na ironii, koncept a sociální aspekt umění. Nepočítám se svou proměnou II je součástí širšího cyklu, v němž se Dopitová zabývala hygienou a otázkou vylepšování našeho těla. Jak samotný název naznačuje, Dopitová ukazuje na krátkozrakost a povrchnost proměny, kterou takové prostory a služby poskytují. V souladu s ranou tvorbou Dopitové práce ukazuje její postupné prorůstání fotografie do prostorové instalace a pohybuje se také v obsahových intencích její tehdejší tvorby (odkaz ke člověku, hygieně, zkrášlování, potažmo proměně, ženskému světu a jeho posedlostí fyzickou krásou). Součástí širší série byla i zvukově-objektová instalace sestávající ze čtyř kadeřnických helem – konstrukce potažené tkaninou používanou v kadeřnictví – fascinovalo ji, že některé stroje jsou spíše mučící nástroje, v nichž jsou ženy nuceny sedět nehnutě – v daném spojení byly obě práce prezentované na její výstavě Instalace 1992–1999 v Domě umění v Brně v roce 1999. Pro její práci první poloviny devadesátých let měla analogová a tradičně vyvolávaná fotografie velký význam (in: Olga Malá, Milena Dopitová, GHMP, Praha 1995, nestr.), a to i v navnímávání své vlastní podoby a identity. V obecnější rovině ukazuje dílo na výraznou aktuálnost fotografie v kontextu umění českých devadesátých let. Dopitová se výrazně profilovala ve skupině autorů, zastávajících pozici tzv. „nefotografie“, kteří ji nestudovali a nesledovali typická fotografická kritéria, což konvenovalo s tehdejším obecným prorůstáním umělecké a neumělecké vizuality. Konceptuální autorka Milena Dopitová (1963, Šternberk) patří k výrazným porevolučním umělcům, kteří svá studia začali ještě v době před revolucí; formující pro ni byla až porevoluční fáze studia v intermediálním ateliéru Milana Knížáka (1989-1994) na Akademii výtvarných umění. V rámci své pedagogické kariéry působila na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na Západočeské univerzitě v Plzni, v současnosti vede ateliér intermediální tvorby I na Akademii výtvarných umění v Praze. Do aktivit na umělecké scéně se nejprve zapojila zejména účastí ve skupině Pondělí a zastoupením na výstavě Nové intimity (Výstavní síň ÚLUV, Praha, 1991). První výraznou samostatnou výstavou pro ni byl Její bratr, jeho manžel ve Špálově galerii v Praze (1992). O rok později byla zahrnuta do mezinárodní výstavy Ženské umění na Staroměstské radnici v Praze (1993). Záhy následovala účast na mezinárodním poli, například účast na Biennale v Sydney (1992), Biennale v Sao Paulu (1992), Apertu v Benátkách (1993), Milena Dopitová in Context, ICA, Boston (1994), Urbane Legenden, Baden Baden (1996), Global Feminism: New Directions in Contemporary Art, Brooklyn Museum, New York (2007) nebo Behind the Velvet Curtain, Seven Woman Artists from Czech Republic, Washington (2009). V minulých letech Dopitová absolvovala řadu samostatných výstav, jako Ještě chvíli se zdržím (Moravská galerie v Brně, 2011), Příště u vás (Meetfactory, Praha, 2019), Příští zastávka je na znamení (Dům umění města Brna, 2022), Even Odd (Brusel; Národní galerie – Veletržní palác 2023). Milena Dopitová je nositelkou několika významných ocenění – The Central European Culture Initiative, Vídeň, 1997; Pollock-Krasner Foundation, New York, 1997; Tranzit Contemporary Art Initiative Development Award, Prague, 2003; Cena Michala Ranného, Brno, 2010 / Kromě dalších ocenění získala Dopitová za své dílo v roce 2011 cenu Michala Ranného. Zejména v období devadesátých let získala celou řadu grantů a absolvovala množství studijních a tvůrčích pobytů (Stipendium ISCP, New York, 2002; MAK Artists and Architects-in-Residence Program, Los Angeles, 1997; The Sculpture Space, Utica New York, 1996). Její tvorba je zastoupena v řadě českých (Národní galerie Praha, GHMP, Moravská galerie v Brně) a zahraničních muzejních sbírkách (The Brooklyn Museum, New York; Kontakt – sbírka Erste Bank Group a Erste Foundation, Vídeň; Carnegie Museum of Art, Pittsburgh; Kunstforum Ostdeutsche Galerie, Řezno). Svou tvorbu prezentovala na výstavách v České republice i v zahraničí; zmínit můžeme například Galerii hlavního města Prahy, Moravskou galerii v Brně, Brooklyn Museum (New York), Akademii der Künste (Berlín), The Whitechapel Art Gallery (Londýn), Museum of Contemporary Art (Helsinki), Artists Space (New York) a další. [1] Rozhovor Jany Ševčíkové s Milenou Dopitovou, in: Olga Malá, Milena Dopitová, GHMP, Praha 1995, nestr. [2] Charlotta Kotik, Post-Totalitarian Art: Eastern and Central Europe … (s. 26) [3] Olga Malá, Milena Dopitová, GHMP, Praha 1995, nestr.