Jan Zrzavý
Ostravice s haldami
Artist
Jan Zrzavý
(1890, Okrouhlice - 1977, Praha), národnost: česká
Název v originále
Ostravice with Slag Heaps
Rok1933
Materiál a technikaolej na plátně
Rozměry65,5 × 105 cm
Klasifikacemalba
Credit LineKunsthalle Praha (Sbírka Evy a Petra Zemanových)
Popis díla Jan Zrzavý patřil k výrazným solitérům české umělecké scény dvacátého století. Reálným motivům dokázal díky osobité znakové stylizaci, specifické barevnosti a světelnosti dodat výtvarnou delikátnost a atmosféru produchovnění. Ve svém projevu, založeném na znakovém vyjádření tvaru, syntetizoval okolní vizuální vjemy s nejrůznějšími inspiračními zdroji Orientu, ale i Blízkého a Dálného východu. Díky pohádkovým aspektům tvorby, ale i práci s podvědomím bývá spojován s širší linií českého imaginativního umění. Jeho umělecké počátky situované do prvních let dvacátého století v sobě spojovaly podněty secese, symbolismu, romantismu, postimpresionismu, ale i vlivy Edvarda Muncha a Leonarda da Vinci, který byl jedním z jeho celoživotních inspiračních zdrojů. Smutek a beznaděj jejich obsahové orientace byl v souladu s dobovou poetikou, která se tu snoubila s jeho vlastním emocionálním prožíváním životní reality. Některé expresivní práce se otevřeně a ironickou rozervaností vztahovaly k otázce sexuality, v níž zaznívala osobní výpověď, jejíž výrazný dekadentní profil souzněl s dobovou uměleckou orientací. Práce kolem roku 1913 ukazují na jemný vliv kubismu, zprostředkovaný přátelstvím s Bohumilem Kubištou. Geometrizující formy tu jsou však primárně užity pro zvýšení vlastního symbolického a duchovního účinku. Ve dvacátých letech lze jeho tvorbu nejvíce spojit s orientací neoklasicismu, přestože v jeho podání získává zřetelné imaginativní a duchovní hodnoty. Řada jeho krajin z prvního desetiletí 20. století má charakter rajské zahrady, což souvisí s jeho celoživotní preferencí imaginární krajiny, do níž se promítá stav duše. Své krajiny záměrně maloval podle vzpomínek a dojmů, které se mu otiskly v paměti. Z počátku dvacátých let pochází několik krajin z Českomoravské vysočiny, k motivům rodné země se posléze vrátil teprve koncem třicátých a zejména ve čtyřicátých letech. V dalších obrazech zpracovával své dojmy z Benátek, na nichž figurovalo náměstí svatého Marka, stylizované kupole chrámů s mořem, kanály a gondoly. V roce 1925 poprvé navštívil Bretaň, jejíž kamenitá krajina omývaná mořem ho fascinovala a v následujícím desetiletí se stala ústředním motivem jeho obrazů. Maloval zde kulisy kamenných staveb na pozadí horizontu moře; nepřítomnost osob nahradily lodě dotvářející imaginativní charakter obrazů, které lze vnímat jako obraz jeho vnitřní duše. Ve třicátých letech dospěl k nezaměnitelnému výtvarnému pojetí arkadického světa, v němž byla potlačena narativita a dějovost. Od poloviny třicátých let přechází od pastelových tónů k více syté barevné paletě, spojitelné s těžknoucí atmosférou doby. Za druhé světové války maloval reminiscence na Bretaň, ale i Itálii a věnoval se motivům české krajiny, které s příchutí doby získaly na obsahové rezonanci. Vedle motivů krajin se jeho tvorbou trvale line také figurální poloha se zastřeným významovým kódováním. Ačkoliv motivy vycházely z obecné komplementarity smrti a sexuality, často se v nich obnažovala i temná stránka jeho duše a snaha o vyrovnání se s vlastní odlišností. Částečně je lze vnímat jako bytostné vyjevování hlubin lidské psychiky, v němž je současně obsažen soucitný pohled na život jednotlivce. V roce 1915 namaloval také první obrazy se sociálně podbarvenými náměty ze soudobého života. Po první světové válce se jeho figurální práce pohybují v intencích novoklasicismu. Výrazná je v jeho obrazech role gest, což vychází z jeho východiska v biblických námětech. Námětům z bible a křesťanských legend se věnoval v rané tvorbě a potom od začátku čtyřicátých let v souvislosti s obrazovým doprovodem k Zeyerovým básním. Od roku 1960 se v jeho práci projevil zájem o antické Řecko, mytologii a archaické řecké sochařství, které spolu s křesťanstvím tvořilo hlavní body jeho syntetizujícího uměleckého přístupu. Ve své pozdní tvorbě se již téměř výhradně věnoval kresbě a zejména pastelu. Obraz Ostravské haldy (1933) pochází ze série pláten, pro které se Zrzavý nechal inspirovat krajinou Ostravska. V roce 1932 měl samostatnou výstavu v Domě umění v Ostravě, během níž se seznámil s atmosférou dolů na předměstí Ostravy. V autentické povaze tamní krajiny a její neobvyklé bizarní poetice nacházel vnitřní spojitost s Bretaní. Podobně jako všechny jeho ostatní krajiny vznikl i tento obraz s haldami uhlí a osamělými balvany v popředí s časovým odstupem v prostředí jeho ateliéru. Zrzavý se intenzivně soustředil na ostravskou krajinu pouze v roce 1933, téma plně vyčerpal a v dalších letech se k němu již nevracel. Obrazy zasvěcené české krajině vystavil v roce 1940 v Alšově síni Umělecké besedy. V padesátých letech se Zrzavý k motivu ostravských hald vrátil; výběr motivu však byl podmíněn dobovým tlakem, kdy po únorovém převratu ztratil možnost vystavovat. Obraz s motivem ostravských hald však byl s ohledem na potenciální možnosti jeho interpretace z tohoto zákazu vyjmut. Jan Zrzavý (1890, Vadín
– 1977, Praha) prožil své dětství v Okrouhlici, která v jeho
vzpomínkách zanechala vizuální vjemy, jež se objevily v některých jeho
pozdějších dílech. Od roku 1906 pobýval v Praze, kde se věnoval soukromému
studiu umění. V roce 1907 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole
v Praze v ateliéru Emanuela Dítěte, odkud byl po skončení školního
roku 1908–1909 vyloučen. Byl členem Uměleckého sdružení Sursum (1910–1912),
které sdružovalo umělce druhé generace českého symbolismu a jeho nejvýraznější
prezentace se konala v roce 1912 v Obecním domě v Praze.
V té době pro něho byl kromě samostudia výrazným podnětem také kontakt
s umělcem Bohumilem Kubištou. Na začátku roku 1918 prošel těžkou nemocí,
po jejím překonání představil své práce na souborné výstavě v Topičově
salonu v Praze. Po první světové válce působil ve skupině
Tvrdošíjní (1917–1924), jejíž členové zastávali na scéně projevy rozrůzněné
modernosti a skrze výstavy se prezentovali v Československu (Praha, Brno,
Košice), ale i v širším středoevropském prostředí (Drážďany, Berlín, Hannover,
Vídeň, Ženeva). V roce 1923 se poprvé podíval do Itálie, kam po těžké
nemoci opětovně vyrazil v roce 1928. Bretaň poprvé navštívil v roce
1925 a v následujících letech se stala místem jeho dlouhodobých pobytů. V letech 1923–1942 byl členem Umělecké
besedy, která každoročně prezentovala soubory jeho děl. V roce 1931 byl
zařazen také na mezinárodně koncipovanou výstavu L´Ecole de Paris, kterou
Umělecká beseda pořádala v Obecním domě v Praze. V průběhu
dvacátých a třicátých let se jeho práce objevovaly na důležitých výstavních
prezentacích českého umění v zahraničí: Europäische
Kunst der Gegenwart: Zentenarausstellung des Kunstvereins Hamburg,
Kunstverein Hamburg, 1927; 17. Benátské bienále, Benátky, 1930; Exhibition of the Arts
of Czechoslovakia, Brooklyn Museum, New York, 1935; L'art moderne
tchécoslovaque, Galerie Charpentier, Paříž, 1937; Exposition Internationale
de Paris 1937 (Arts et Techniques dans la Vie moderne), Palais des Arts
Graphiques et Plastiques, Paříž, 1937. Na podzim roku 1938 se kvůli vývoji politické
situace odstěhoval z Bretaně, která se pro něho od druhé poloviny
dvacátých let stala druhým domovem. Válečná léta trávil střídavě v Praze a
Vodňanech v jižních Čechách. V roce 1940 mu Umělecká beseda k padesátým
narozeninám uspořádala v Obecním domě výstavu, která byla ve své době vnímána jako
zřetelný protest proti nacistickému útlaku. Po druhé světové válce se jeho
práce opět objevily na některých výstavách českého umění v zahraničí, jako
např. na Trente ans de peinture tchécoslovaque, Musée de l’Orangerie, 1946; 29. Benátské bienále, 1958. V roce 1947 se ještě
jednou vrátil do Francie, ale s ohledem na historické události spojené s Mnichovskou
dohodou a jejími následky k ní již nedokázal obnovit vřelé vztahy a
většina poválečných obrazů s motivy z Bretaně tak vznikala podle paměti. Jeho první poválečné
prezentace v Čechách se konaly v roce 1947 v Topičově salonu
v Praze (Pastely a kresby) a Vilímkově galerii v Praze (Nové
krajiny a zátiší). V tomtéž roce se stal profesorem malby a kompozice
na katedře výtvarné výchovy Palackého univerzity v Olomouci, kde se však
jeho působení vzhledem ke kulturně-politické situaci stalo velmi rychle
neudržitelné a po roce 1948 nemohl až na výjimku ilustrací vystavovat.
V roce 1963 mu Národní galerie uspořádala soubornou výstavu, která se
konala v Mánesu v Praze (reprízována v Brně a Bratislavě). Další
retrospektiva jeho díla se v Národní galerii v Praze (Palác Kinských a
Valdštejnská jízdárna) konala v roce 1990. Zrzavý svou pozůstalost věnoval
sbírce Národní galerie Praha; jeho díla se nachází také v Moravské galerii
v Brně, Galerii moderního umění v Hradci Králové, Galerii výtvarného
umění v Chebu, Galerii výtvarného umění v Ostravě, Východočeské
galerii v Pardubicích, Západočeské galerii v Plzni a Kunstmuseum
Bochum.