Frank Joseph Malina

Pomíjivé planety III

Náhled

Obrázky(2)

Autor Frank Joseph Malina , americká

Název v originále Passing Planets III

Rok1966

Materiál a technikačástečně lakované dřevo, částečně lakované plexisklo, zrcadla, hliník, motory, žárovky

Rozměry43 × 54 × 24 cm

Klasifikace kombinovaná technika

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis díla Frank Joseph Malina patřil mezi výrazné experimentální umělce poválečné scény a pionýry kinetického umění, působil ale i jako hudebník a raketový konstruktér. Podoba jeho uměleckého vyjádření vyvěrá z jeho vědecké orientace a hlubokých znalostí astronomie a fyziky. Prostřednictvím svého experimentálního umění chtěl reflektovat obraz soudobého světa a s ohledem na to se orientoval na nové a netradiční materiály. Jeho kinetické obrazy hvězdných konstelací, galaxií, mozkových vln a molekul mají mimořádnou imaginativní sílu, a to i díky tomu, že reflektují neustálou změnu a pohyb daných entit. V padesátých let dvacátého století vznikly nejprve objekty založené na efektu moiré, vytvářející optické efekty. Prostřednictvím integrace elektrického světla do své umělecké tvorby vytvořil Malina koncept elektromalby, kterou lze číst jako počátek jeho kinetické tvorby. Jednalo se o světelné obrazy-objekty se zabudovaným světelným zdrojem, který prosvěcoval povrchovou transparentní konstrukci a vytvářel proměnlivé světelné a kompoziční konstelace. Spolu s Jeanem Villmerem později vyvinul také elektromechanický systém nazývaný lumidyne, kombinující prvek motoru a světelné žárovky se svrchním barevným plexisklem a polotransparentní difuzní obrazovkou. Světlo tu prochází skrze pohybující se různě zbarvené kotouče a v proměňující se barevnosti a kompoziční konstelaci se promítá na svrchní průsvitnou plochu. Malina se neustále snažil zlepšit technické provedení a experimentoval s různými prvky, aby vytvořil nový typ obrazu a vizuální efekty kombinující světlo a pohyb. Na začátku šedesátých let pro sebe objevil systém reflectodyne, který vytváří stejný smyslový prožitek, ale spočívá v odlišném technickém provedení. V ploché skříni se nachází světelné zdroje, které tu procházejí otáčejícím se barevným diskem, a jejich světlo dopadá na rotující aluminiové konstrukce, což vytváří efekt pohybující se světelné férie. Na rozdíl od imaginativně laděných lumidynů byly reflectodyny spíše abstraktnější povahy, neměly pevnou kompozici, ale neustále se proměňující tvarovou i barevně světelnou podobu. Daný princip autorovi umožnil plnou kontrolu tvůrčího záměru a zároveň mu nabídl neomezenou svobodu výrazu i volby konkrétního námětu. Poskytl mu také možnost dokonale propojit jeho polaritní technické a imaginativní vidění. Pozdější systém polaridyne je potom založen na promítání polarizovaného světla, které konstantně mění barevné a světelné hodnoty; jedná se tu zpravidla o vizualizaci geometrických a matematických témat nebo vyjádření pravidelných cyklických pohybů. V návaznosti na polaridyny rozpracoval Malina i několik dalších systémů, v nichž se pokoušel řešit otázku audiovizuální syntézy. Passing Planets III (1966) zastupuje podobu kinetických obrazů založených na kinetickém systému reflectodyne, kde autor dosáhl plynulého spojení světla a pohybu. Základem díla je poloprůhledná deska z plexiskla zasazená do boxu, na které je namalovaná základní kompozice. Na jejím pozadí jsou umístěny statické světelné zdroje a barevně pomalované kotouče poháněné drobným elektromotorem. Výsledný obraz je potom syntézou světla, barev a pohybu, jež vytváří fluidně proměnlivý obraz s lyrickými hodnotami, reflektující okolní realitu v její proměnlivé tvářnosti. Humanizující role techniky tu bezprostředně působí na divákovu senzibilitu a ukazuje na novou roli technologií, které měly divákovi poskytnout prostor pro kultivaci vlastní imaginace a ukázat tak přívětivou tvář technické civilizace. Passing Planets III patří mezi soubor děl, jehož prostřednictvím byl Frank Malina v roce 1966 představen na své samostatné výstavě v Praze v Galerii na Karlově náměstí. Zaměření výstavy navazovalo na prezentaci moskevských kinetistů, která se v Galerii na Karlově náměstí uskutečnila v předchozím roce. Kunsthistorik František Šmejkal v katalogovém textu k Malinově výstavě hodnotil pozitivní vklad luminodynamických obrazů k otázce propojení umění a vědy, jelikož „nechtějí být pouhým přepisem kosmických a nukleárních jevů, ale jsou jejich volnou parafrází, která se je snaží zpřístupnit lidskému vnímání a přitom obdařit svým vlastním životem autonomních uměleckých objektů“.Frank Joseph Malina (1912, Brenham, USA – 1981, Boulogne-Billancourt) byl americký vědec s československými kořeny. Studoval na Kalifonském technickém institutu; stal se nejprve významným raketovým odborníkem a později světovou kapacitou v astronautice. V umělecké oblasti byl autodidaktem. V mládí se věnoval kresbě a po válce se učil malovat u novozélandského malíře Richarda Westona. Od roku 1953 se již téměř výhradně věnoval umění, kde zužitkoval poznatky svého vědeckého výzkumu. V roce 1968 založil vlivný časopis Leonardo, který slouží jako platforma pro umělce, jež ve své tvorbě využívají vědu a technologie. V roce 1978 vydal soubor vybraných textů pod názvem Visual Art, Mathematics, and Computers: Selections from the Journal Leonardo. Své kinetické práce vystavoval od padesátých let v Evropě i USA. V roce 1967 se účastnil legendární skupinové výstavy Lumiére et Mouvement: art cinétique à Paris v Musée d´Art Moderne de la Ville v Paříži, která představila nové umělecké tendence na poli kinetického umění. V českém prostředí byl představen prostřednictvím širšího souboru děl v roce 1966, kdy mu Ludmila Vachtová a František Šmejkal uspořádali samostatnou výstavu v progresivní Galerii na Karlově náměstí. Menší retrospektivu mapující vývoj jeho světelných obrazů mu v Praze v roce 2007 připravilo Museum Kampa (Frank Malina: Bod – Linie – Vesmír). Jeho práce jsou zastoupeny ve všech předních světových muzejních sbírkách.