Běla Kolářová
Co chvíli se opakuje týden II
Autor
Běla Kolářová
(1923, Terezín - 2010, Praha), národnost: česká
Název v originále
Co chvíli se opakuje týden II
Rok1979
Materiál a technikakoláž a kombinovaná technika (líčidla) na papíře
Rozměry69 × 54 cm
Klasifikace
koláž
Credit LineKunsthalle Praha
Název výstavy
Elmgreen & Dragset: READ
Popis díla Běla Kolářová byla výrazná česká umělkyně a fotografka. Ačkoliv své práce primárně tvořila v ústraní jako osobní privatissimum, jsou neodmyslitelně spojeny s tzv. „druhou avantgardou“ šedesátých let. Její přístup vynikal výraznými konceptuálními rysy a důrazem na absenci uměleckého rukopisu. Spolu se svými konstruktivisticky orientovanými vrstevníky se ve své tvorbě vztahovala k otázkám tvůrčího procesu, ale i výchozího konceptu, určujícího podobu výsledné kompozice. V kontrastu k přísnému konstruktivismu je její tvorba výrazově bližší tendencím neodadaismu a nové citlivosti, které zohledňují hravý přístup k řádu a geometrické struktuře. Pro její nezaměnitelný projev je příznačná intimita a autentičnost; použité materiály nebo techniky jsou neodmyslitelně spjaté s oblastí ručních a domácích prací, vařením a stereotypně pojatým ženským světem obecně, čímž nachází intuitivní spřízněnost s feminismem. I v dnešním diskurzu působí některé materiály, které do své tvorby implementovala, stále průkopnicky a aktuálně. Cestu k umění jí otevřelo médium fotografie, jemuž se věnovala od poloviny padesátých let. Motivům dominovaly záznamy banálních předmětů a jejich fragmentů, aranžované do geometrických rastrů. Posléze se zaměřila na experimentování s negativy v temné komoře (fotogramy a rentgenogramy, umělé negativy a kresba světlem). Odtud se její zájem přesunul k tvorbě koláží a asambláží z předmětů denní potřeby (sponky, líčidla, patentky, zbytky kuchyňského odpadu), které jsou pro svůj vztah k otázkám racionální struktury originálním příspěvkem k tehdy aktuálním konstruktivistickým a minimalistickým tendencím. Důležitým momentem je skladba předmětů do základního rastru či geometrické kompozice. Originální je na nich ale narušení řádu prostřednictvím náhody, intuice a humoru, ale i prostoupení veřejného a intimního prostředí. Právě prvky osobní, intimní sféry a zapojení náhody ji odlišují od zahraničních vlivů (skupina Zero, Martial Raysse), k nimž se ve své tvorbě vztahovala. Asamblážím se věnovala do roku 1971, přičemž některé z nich lze vnímat i jako reakci na nelehký vývoj politické a společenské situace. V sedmdesátých letech vznikají rozměrné kresby líčidly a tělesné otisky, které souvisejí s dobovými tendencemi body artu a také s novým chápáním tělesnosti a erotismu ve výtvarném umění. Práce z let 1981–1985, které strávila sama v Praze, jsou vesměs zřetelně více “ženské“ a obsahují autobiografické aspekty; v tomto období vytvořila ale také některá metaforická, až politicky laděná díla. V další etapě své tvorby se umělkyně přestává soustředit výhradně na téma ženské existence a identity a realizuje cyklus asambláží ve spolupráci s manželem Jiřím Kolářem. Námětem jí již nejsou obrazy, ale texty nebo jejich fragmenty. V následujících letech se do jejího díla vrací i obrazová předloha, která se stává součástí humorných a barevně exponovaných asambláží. Koláž Co chvíli se opakuje týden II (1979) vznikla v Berlíně, kde Kolářová doprovázela svého manžela na ročním pobytu DAAD. Obsahuje drobné papírové lístky upomínající na dva po sobě následující březnové týdny. Rozvolněná skladba kalendářních lístků je doplněna komplementární sestavou originálních vzorníků líčidel pro každý den. Kolářová tu navázala na své kosmetické vzorníky a práce s líčidly z poloviny šedesátých let, které představila na své první samostatné výstavě v Galerii Na Karlově náměstí (1966). Teprve v druhé polovině sedmdesátých a v osmdesátých letech jim však dodala výrazné napojení na vlastní tělesnost a intimní deníkový charakter, ovšem rozvinula i nové technické postupy. Daná práce tak působí daleko uvolněnějším dojmem, což souvisí s větší akcentací náhody a vymaněním se z řádu minimalistické mřížky. Živost a barevnost práce si lze také spojovat s osobním setkáním se západním konzumním prostředím a okouzlením nepřebernou nabídkou produktů.Běla Kolářová (1923,
Terezín – 2010, Praha) se od přelomu padesátých a šedesátých let pohybovala
v okruhu experimentálních neokonstruktivistických tendencí. Spolu
s manželem Jiřím Kolářem patřili k zakládajícím členům skupiny
Křižovatka (1963–1968). V období šedesátých let se účastnila několika
důležitých skupinových výstavních projektů (Křižovatka, 1964; Surrealismus a fotografie, 1966–1967;
Nová citlivost, 1968). V roce 1966 měla svou první samostatnou
výstavu v Galerii na Karlově náměstí. Vystavovala také na legendární
výstavě Někde něco (Špálova galerie, Praha, 1969), na níž se
prezentovala svými instalacemi se souhrnným názvem Co vzniká a zaniká každý
den, prezentující rozmanité formy eat artu. Vždy však zůstávala ve stínu
svého manžela, v souvislosti s tím se starala o zajištění společné
finanční existence a vlastní umělecké tvorbě se věnovala jen ve volném čase. Po potlačení pražského jara jí byla
znemožněna další výstavní činnost. Na podzim roku 1975 doprovázela svého
muže na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 1979 odjela spolu s Jiřím Kolářem do
západního Berlína, kde on získal roční stipendium. Zatímco Kolář posléze emigroval do Paříže,
Kolářová se vrátila do Prahy, aby zachránila Kolářovu sbírku a jeho umělecká
díla, která postupně posílala do Francie. Výjezdní povolení získala až
v roce 1985. Zpět do vlasti se natrvalo vrátili v roce 1999.
Po roce 1989 jí byla uspořádána řada retrospektivně koncipovaných
výstavních projektů doma i v cizině. Internacionální úspěch jí přinesla
zejména účast na Documenta 12 v německém Kasselu v roce 2007. Do mezinárodního dobového kontextu její tvorbu uvedly také výstavy Transmissions:
Art in Eastern Europe and Latin America, 1960–1980 (Museum of Modern
Art, New York, 2014) a Making Space: Woman Artists and Postwar Abstraction
(Museum of Modern Art, New York, 2017). V současnosti je její tvorba
zastoupena ve sbírkách mnoha českých, ale i zahraničních institucí, jako Tate
Modern v Londýně nebo Museum of Modern Art v New Yorku.
