Louise Nevelson

Bez názvu

Náhled

Autor Louise Nevelson (1899, Pereiaslav - 1988, New York), americká

Název v originále Untitled

Rok1959

Materiál a technikakarton, sprej a dřevěná koláž na desce

Rozměry107 × 83 cm

Klasifikace koláž

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis dílaLouise Nevelson patřila k zásadním uměleckým osobnostem dvacátého století, jež přispěly k výrazné redefinici sochařského média. Osobitost jejího přístupu spočívá v inovativním využití odpadového materiálu v umělecké praxi. K hlavním liniím její originální tvorby patřily imerzivní site-specific instalace, rozměrné monochromatické dřevěné objekty, koláže a asambláže z různých materiálů. Její první umělecké počiny ze třicátých let byly ovlivněny „primitivním“ uměním a kubismem. Později se propracovala k sochám a asamblážím v abstraktních tvarových formách v základních barvách, založených na využití odpadového materiálu. V jejím tvůrčím přístupu rezonovalo její setkání s tvorbou Pavla Picassa, Giorgia de Chirica, Maxe Ernsta, Kurta Schwitterse nebo Hanse Arpa. V principu se ve skládání jednotlivých prvků do výsledného celku odráží také vidění New Yorku jako největší inspirace a současně největší koláže, která ukazuje na pestrost a barvitost spojení často velmi cizorodých prvků. Nevelson své práce kolorovala zásadně sprejem, což souvisí se záměrným vymezením se vůči silovému přístupu autorského gesta abstraktních expresionistů. Své vlastní práce vnímala jako odraz ženského úhlu pohledu, což výrazně podpořilo jejich poetickou citlivost, harmonii a kompoziční rytmus. Umělecké zralosti dosáhla v šedesátých letech v rozsáhlých asamblážích a sochařských instalacích ze dřeva a kovu v monochromatické bílé, černé nebo zlaté. V letech 1964–1974 vznikla série transparentních soch z plexiskla, což byl krok k popření hmotné materiálové podstaty vlastní tvorby. Koláže reprezentují nejfluidnější a nejexperimentálnější část její tvorby. Jsou založeny na libovolném skládání lepenky, dřeva a papíru, ale i implementaci nalezených fragmentů a jemných zásazích černým sprejem, které v celku evokují dojem autentického přepisu okolních krás. Kolážemi se intenzivně zabývala již od padesátých let, a ačkoliv byly v průběhu jejího života vnímány jako privatissima, jsou úzce spojené s jejím sochařským dílem. Na rozdíl od architektonicky cítěných instalací v monochromatickém pojetí disponují koláže intimnějším a plošnějším charakterem, výraznější koloristickou a materiálovou diverzitou a jejich působení spočívá především v kontrastu rozmanitých povrchů, barev a textur. Untitled (1959) pochází z početné řady koláží, vznikající zejména v průběhu 60.–80. let. V této koláži je hlavním prvkem moment skládání fragmentů černého papíru do mřížek kontrastujících se světlými odstřižky světlých papírů natočených v různých konstelacích. Konečný efekt tu dotváří jemné doteky černého spreje, kopírující obrysy nepřítomných fragmentů. Ryze nemalířskými prostředky se jí tu tak podařilo vytvořit malířsky a koloristicky komponovanou koláž, vycházející z odstíněné materiálové podstaty jednotlivých prvků. Nevelson prokázala schopnost poetizace a estetizace odpadových prvků, čímž její geometrická kompozice záměrně kontrastovala k dílům amerických minimalistů, kteří oblast umění pokládali za striktně oddělenou vůči předmětům z naší běžné reality. Louise Nevelson (1899, Kiev – 1988, New York) se narodila jako Leah Berliawsky do ukrajinské rodiny. V roce 1905 se její rodina přestěhovala do Rocklandu v Maine v USA, kde absolvovala základní a střední školu a posléze se provdala za Charlese Nevelsona. V roce 1920 se usadili v New Yorku, kde se Nevelson věnovala studiu hudby, divadla a návštěvám avantgardních galerií a snažila se vyrovnat s novými životními rolemi ženy a matky. V roce 1931 odešla studovat do Mnichova k německému malíři Hansi Hoffmannovi. Posléze cestovala do Itálie a Paříže, kde ji zasáhl především kubismus, ale i setkání s africkým uměním v Musée de l´Homme, které později začala sbírat. Po návratu do New Yorku opět studovala u Hoffmanna, asistovala Diegu Riverovi a posléze se začala plně věnovat své vlastní umělecké dráze. V roce 1935 byla zahrnuta do kolektivní výstavy mladých sochařů v Brooklyn Museum of Art (Sculpture: A Group Exhibition by Young Sculptors). V září 1941 měla svou první samostatnou výstavu v Nierendorf Gallery v New Yorku a o dva roky později následovala účast na výstavě zasvěcené ženským uměleckým osobnostem (Thirty-One-Woman exhibition) v galerii Art of This Century Gallery v New Yorku. V průběhu padesátých let se začlenila mezi vlivné a inspirativní osobnosti umělecké scény a její práce se staly součástí klíčových amerických muzejních sbírek (Museum of Modern Art, Whitney Museum, Brooklyn Museum). V roce 1959 byla její díla součástí důležité přehlídky Sixteen Americans organizované Museum of Modern Art v New Yorku. V šedesátých letech se její tvorbě dostalo uznání také v evropském prostředí; přispěla k tomu především její prezentace v americkém pavilonu na 31. Benátském bienále v roce 1962, ale i opakované zastoupení na documenta v Kasselu (1964, 1968). V roce 1967 následovala velká retrospektiva s rozměrnými instalacemi ve Whitney Museum, která potvrdila její výrazný statut na poli soudobé umělecké scény, následovaná řadou dalších retrospektiv mezinárodního dosahu. Její poslední retrospektiva se zaměřením na téma asambláže se uskutečnila v roce 2022 v rámci 59. Benátského bienále.