Běla Kolářová
Velké spínadlo (Klidné)
Autor
Běla Kolářová
(1923, Terezín - 2010, Praha), národnost: česká
Název v originále
Velké spínadlo (Klidné)
Rok1971
Materiál a technikaasambláž na papíře
Rozměry63 × 63 cm
Klasifikace
socha
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Běla Kolářová
byla výrazná česká umělkyně a fotografka. Ačkoliv své práce primárně tvořila v
ústraní jako osobní privatissimum, jsou neodmyslitelně spojeny s tzv. „druhou avantgardou“ šedesátých let.
Její přístup vynikal výraznými konceptuálními rysy a důrazem na absenci
uměleckého rukopisu. Spolu se svými konstruktivisticky orientovanými vrstevníky
se ve své tvorbě vztahovala k otázkám tvůrčího procesu, ale i výchozího
konceptu, určujícího podobu výsledné kompozice. V kontrastu k přísnému
konstruktivismu je její tvorba výrazově bližší tendencím neodadaismu a nové
citlivosti, které zohledňují hravý přístup k řádu a geometrické struktuře.
Pro její nezaměnitelný projev je příznačná intimita a autentičnost; použité materiály nebo techniky jsou neodmyslitelně
spjaté s oblastí ručních a domácích prací, vařením a stereotypně pojatým
ženským světem obecně, čímž nachází intuitivní spřízněnost s feminismem. I v dnešním
diskurzu působí některé materiály, které do své tvorby implementovala, stále
průkopnicky a aktuálně. Cestu k umění jí otevřelo médium fotografie,
jemuž se věnovala od poloviny padesátých let. Motivům dominovaly záznamy
banálních předmětů a jejich fragmentů, aranžované do geometrických rastrů. Posléze se
zaměřila na experimentování s negativy v temné komoře (fotogramy a
rentgenogramy, umělé negativy a kresba světlem). Odtud se její zájem přesunul
k tvorbě koláží a asambláží z předmětů denní potřeby (sponky,
líčidla, patentky, zbytky kuchyňského odpadu), které jsou pro svůj vztah
k otázkám racionální struktury originálním příspěvkem k tehdy
aktuálním konstruktivistickým a minimalistickým tendencím. Důležitým momentem je skladba předmětů do základního
rastru či geometrické kompozice. Originální je na nich ale narušení řádu
prostřednictvím náhody, intuice a humoru, ale i prostoupení veřejného a
intimního prostředí. Právě prvky osobní, intimní sféry a zapojení náhody ji
odlišují od zahraničních vlivů (skupina Zero, Martial Raysse), k nimž se ve své
tvorbě vztahovala. Asamblážím se věnovala do roku 1971,
přičemž některé z nich lze vnímat i jako reakci na nelehký vývoj politické
a společenské situace. V sedmdesátých
letech vznikají rozměrné kresby líčidly a tělesné otisky, které souvisejí s
dobovými tendencemi body artu a také s novým chápáním tělesnosti a erotismu ve
výtvarném umění. Práce z let 1981–1985, které strávila sama v Praze,
jsou vesměs zřetelně více “ženské“ a obsahují autobiografické aspekty; v tomto
období vytvořila ale také některá metaforická, až politicky laděná díla. V další etapě své tvorby se umělkyně přestává
soustředit výhradně na téma ženské existence a identity a realizuje cyklus
asambláží ve spolupráci s manželem Jiřím Kolářem. Námětem jí již nejsou
obrazy, ale texty nebo jejich fragmenty. V následujících letech se do
jejího díla vrací i obrazová předloha, která se stává součástí humorných a
barevně exponovaných asambláží. Velké spínadlo (Klidné) z roku 1971 pochází z malé série asamblážových patentkových diptychů, poskládaných do kruhu na čtvercových deskách, jež jsou založeny na výraznějším konceptuálním aspektu. Patentky neboli šatní spínadla představují jeden z jejích nejoblíbenějších materiálů spojených s typicky ženským světem ručních prací, s nímž Kolářová pracovala už od počátku šedesátých let a potom i v osmdesátých letech. Princip zrcadlového uspořádání patentek je inspirován její předchozí zkušeností s fotografií, konkrétně polaritou pozitivu a negativu. Patentky jsou záměrně rozděleny na hlavice a patice a komponovány zrcadlově, což současně odkazuje na ženský a mužský element a tematizuje otázku jejich odlišností a možného spojení, což do zdánlivě geometrické struktury přináší výrazné emocionální aspekty. Výrazový efekt je tu založen na napětí autorského experimentu a řádu, ale i kontrastu černé a bílé a různé velikosti a tloušťce patentek, které vytvářejí optický efekt subtilní reliéfnosti a proměnlivé světelnosti. Běla Kolářová (1923,
Terezín – 2010, Praha) se od přelomu padesátých a šedesátých let pohybovala
v okruhu experimentálních neokonstruktivistických tendencí. Spolu
s manželem Jiřím Kolářem patřili k zakládajícím členům skupiny
Křižovatka (1963–1968). V období šedesátých let se účastnila několika
důležitých skupinových výstavních projektů (Křižovatka, 1964; Surrealismus a fotografie, 1966–1967;
Nová citlivost, 1968). V roce 1966 měla svou první samostatnou
výstavu v Galerii na Karlově náměstí. Vystavovala také na legendární
výstavě Někde něco (Špálova galerie, Praha, 1969), na níž se
prezentovala svými instalacemi se souhrnným názvem Co vzniká a zaniká každý
den, prezentující rozmanité formy eat artu. Vždy však zůstávala ve stínu
svého manžela, v souvislosti s tím se starala o zajištění společné
finanční existence a vlastní umělecké tvorbě se věnovala jen ve volném čase. Po potlačení pražského jara jí byla
znemožněna další výstavní činnost. Na podzim roku 1975 doprovázela svého
muže na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 1979 odjela spolu s Jiřím Kolářem do
západního Berlína, kde on získal roční stipendium. Zatímco Kolář posléze emigroval do Paříže,
Kolářová se vrátila do Prahy, aby zachránila Kolářovu sbírku a jeho umělecká
díla, která postupně posílala do Francie. Výjezdní povolení získala až
v roce 1985. Zpět do vlasti se natrvalo vrátili v roce 1999.
Po roce 1989 jí byla uspořádána řada retrospektivně koncipovaných
výstavních projektů doma i v cizině. Internacionální úspěch jí přinesla
zejména účast na Documenta 12 v německém Kasselu v roce 2007. Do mezinárodního dobového kontextu její tvorbu uvedly také výstavy Transmissions:
Art in Eastern Europe and Latin America, 1960–1980 (Museum of Modern
Art, New York, 2014) a Making Space: Woman Artists and Postwar Abstraction
(Museum of Modern Art, New York, 2017). V současnosti je její tvorba
zastoupena ve sbírkách mnoha českých, ale i zahraničních institucí, jako Tate
Modern v Londýně nebo Museum of Modern Art v New Yorku.
