Běla Kolářová
Variace na dva trojúhelníky I
Autor
Běla Kolářová
(1923, Terezín - 2010, Praha), národnost: česká
Název v originále
Variace na dva trojúhelníky I
Rok1968
Materiál a technikaasambláž (kovové patentky na kartonu)
Rozměry 60 × 59 cm
Klasifikace
socha
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Běla Kolářová byla výrazná česká umělkyně a fotografka. Ačkoliv své práce primárně tvořila v ústraní jako osobní privatissimum, jsou neodmyslitelně spojeny s tzv. „druhou avantgardou“ šedesátých let. Její přístup vynikal výraznými konceptuálními rysy a důrazem na absenci uměleckého rukopisu. Spolu se svými konstruktivisticky orientovanými vrstevníky se ve své tvorbě vztahovala k otázkám tvůrčího procesu, ale i výchozího konceptu, určujícího podobu výsledné kompozice. V kontrastu k přísnému konstruktivismu je její tvorba výrazově bližší tendencím neodadaismu a nové citlivosti, které zohledňují hravý přístup k řádu a geometrické struktuře. Pro její nezaměnitelný projev je příznačná intimita a autentičnost; použité materiály nebo techniky jsou neodmyslitelně spjaté s oblastí ručních a domácích prací, vařením a stereotypně pojatým ženským světem obecně, čímž nachází intuitivní spřízněnost s feminismem. I v dnešním diskurzu působí některé materiály, které do své tvorby implementovala, stále průkopnicky a aktuálně. Cestu k umění jí otevřelo médium fotografie, jemuž se věnovala od poloviny padesátých let. Motivům dominovaly záznamy banálních předmětů a jejich fragmentů, aranžované do geometrických rastrů. Posléze se zaměřila na experimentování s negativy v temné komoře (fotogramy a rentgenogramy, umělé negativy a kresba světlem). Odtud se její zájem přesunul k tvorbě koláží a asambláží z předmětů denní potřeby (sponky, líčidla, patentky, zbytky kuchyňského odpadu), které jsou pro svůj vztah k otázkám racionální struktury originálním příspěvkem k tehdy aktuálním konstruktivistickým a minimalistickým tendencím. Důležitým momentem je skladba předmětů do základního rastru či geometrické kompozice. Originální je na nich ale narušení řádu prostřednictvím náhody, intuice a humoru, ale i prostoupení veřejného a intimního prostředí. Právě prvky osobní, intimní sféry a zapojení náhody ji odlišují od zahraničních vlivů (skupina Zero, Martial Raysse), k nimž se ve své tvorbě vztahovala. Asamblážím se věnovala do roku 1971, přičemž některé z nich lze vnímat i jako reakci na nelehký vývoj politické a společenské situace. V sedmdesátých letech vznikají rozměrné kresby líčidly a tělesné otisky, které souvisejí s dobovými tendencemi body artu a také s novým chápáním tělesnosti a erotismu ve výtvarném umění. Práce z let 1981–1985, které strávila sama v Praze, jsou vesměs zřetelně více “ženské“ a obsahují autobiografické aspekty; v tomto období vytvořila ale také některá metaforická, až politicky laděná díla. V další etapě své tvorby se umělkyně přestává soustředit výhradně na téma ženské existence a identity a realizuje cyklus asambláží ve spolupráci s manželem Jiřím Kolářem. Námětem jí již nejsou obrazy, ale texty nebo jejich fragmenty. V následujících letech se do jejího díla vrací i obrazová předloha, která se stává součástí humorných a barevně exponovaných asambláží. Variace na dva trojúhelníky I z konce šedesátých let se skládá ze struktury černých patentků na bílém povrchu. Největší patentky jsou umístěny v levém horním a pravém dolním rohu, směrem ke středu a v ostatních dvou rozích se průběžně zmenšují a tvoří optický efekt ustupujících úběžníků. Tato asambláž zastupuje autorčin charakteristický výrazový jazyk, kdy své kompozice utvářela z drobných, jednodruhových užitných předmětů. Nejčastěji se jedná o nezajímavé, průmyslově vyráběné předměty, jimž Kolářová skrze svůj hravý experimentální tvůrčí přístup dokázala propůjčit netušený výrazový potenciál a současně představit originální pojetí dobových neokonstruktivistických tendencí, které v daném díle vykazují také zajímavou spřízněnost s op artem. Běla Kolářová (1923,
Terezín – 2010, Praha) se od přelomu padesátých a šedesátých let pohybovala
v okruhu experimentálních neokonstruktivistických tendencí. Spolu
s manželem Jiřím Kolářem patřili k zakládajícím členům skupiny
Křižovatka (1963–1968). V období šedesátých let se účastnila několika
důležitých skupinových výstavních projektů (Křižovatka, 1964; Surrealismus a fotografie, 1966–1967;
Nová citlivost, 1968). V roce 1966 měla svou první samostatnou
výstavu v Galerii na Karlově náměstí. Vystavovala také na legendární
výstavě Někde něco (Špálova galerie, Praha, 1969), na níž se
prezentovala svými instalacemi se souhrnným názvem Co vzniká a zaniká každý
den, prezentující rozmanité formy eat artu. Vždy však zůstávala ve stínu
svého manžela, v souvislosti s tím se starala o zajištění společné
finanční existence a vlastní umělecké tvorbě se věnovala jen ve volném čase. Po potlačení pražského jara jí byla
znemožněna další výstavní činnost. Na podzim roku 1975 doprovázela svého
muže na jeho výstavu v Guggenheim Museum v New Yorku. V roce 1979 odjela spolu s Jiřím Kolářem do
západního Berlína, kde on získal roční stipendium. Zatímco Kolář posléze emigroval do Paříže,
Kolářová se vrátila do Prahy, aby zachránila Kolářovu sbírku a jeho umělecká
díla, která postupně posílala do Francie. Výjezdní povolení získala až
v roce 1985. Zpět do vlasti se natrvalo vrátili v roce 1999.
Po roce 1989 jí byla uspořádána řada retrospektivně koncipovaných
výstavních projektů doma i v cizině. Internacionální úspěch jí přinesla
zejména účast na Documenta 12 v německém Kasselu v roce 2007. Do mezinárodního dobového kontextu její tvorbu uvedly také výstavy Transmissions:
Art in Eastern Europe and Latin America, 1960–1980 (Museum of Modern
Art, New York, 2014) a Making Space: Woman Artists and Postwar Abstraction
(Museum of Modern Art, New York, 2017). V současnosti je její tvorba
zastoupena ve sbírkách mnoha českých, ale i zahraničních institucí, jako Tate
Modern v Londýně nebo Museum of Modern Art v New Yorku.
