Milan Dobeš
Opticko-kinetický reliéf
Autor
Milan Dobeš
(1929, Přerov), národnost: slovenská
Název v originále
Opticko-kinetický reliéf
Rok1967
Materiál a technikaobjekt (nerez, sklo, dřevo)
Rozměry40,5 × 40,5 × 9 cm
Klasifikace
socha
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Slovenský umělec Milan Dobeš je považován za jednoho z nejvýraznějších představitelů progresivní experimentální umělecké vlny šedesátých let v tehdejším Československu. Jako jeden z mála se úspěšně zařadil také do kontextu světového kinetismu, op artu a konstruktivismu. Ve své tvorbě se konstantně vztahuje k otázce světla a pohybu, jimž se věnoval také ve svých psaných manifestech (O světle a pohybu, 1961; Světlo jako výtvarný materiál, 1973; Dynamický konstruktivismus, 1988). V první polovině šedesátých let prochází Milan Dobeš procesem hledání stěžejních principů své budoucí tvorby a zkoumáním materiálových vlastností skla. Jeho první světelně-kinetické objekty poháněné motorem (tzv. Pulsující rytmy) byly založeny na práci s vnějším světelným zdrojem, posléze se světlo stalo přímou součástí objektů (tzv. Majáky), aby byl později jejich účinek nahrazen mihotavými odlesky nerezu a skla. V sedmdesátých letech se věnoval tvorbě virtuálně-kinetických reliéfů, v nichž zkoumal pohyb struktur, a vytvářel kinetické koláže. V devadesátých letech začal používat tvarovanou zrcadlovou fólii, která mu umožnila docílit efektních optických účinků. Jako jediný z československých umělců využíval ve své tvorbě také technicistní prvky, jako elektrické motory, žárovky nebo konvexní a konkávní zrcadla. Nové technologické a konstrukční postupy zprostředkovávají novou vizuální zkušenost, aniž by jakkoliv narušily vysoce sofistikovanou estetičnost jeho objektů. Také díky začlenění pohybu, kdy některá jeho díla byla založena na skutečném pohybu dosahovaném prostřednictvím motorů nebo větru, se Milan Dobeš přiblížil aktuálním světovým tendencím. Většina jeho děl je však na rozdíl od dynamického kinetismu spíše op artové povahy, kde je pohybu dosahováno staticky, prostřednictvím optické iluze. Opticko-kinetický reliéf pochází z období druhé poloviny šedesátých let, kdy Dobeš rozvíjel tvůrčí principy nalezené v předchozích letech a vycházel zejména z motivu kruhu, který představuje jedno z jeho celoživotních témat. Na skleněném povrchu reliéfního objektu se v centrálním postavení nachází černá fólie s řadou koncentrických kružnic. Konvexně prohnutý nerezový povrch v zadní části od svého povrchu odráží světelné reflexy, ale také svrchní motiv černých kružnic nebo bezprostřední okolí. Výsledkem prolnutí těchto prvků je tvarové a světelné pulzování, poskytující působivé optické efekty. Milan Dobeš (*1929, Přerov) žije a pracuje od roku 1951 v Bratislavě. V letech 1951–1956 zde vystudoval Vysokou školu umění, obor figurálního a krajinářského malířství. Jeho tehdejší obrazy městských krajin v intencích impresionismu a abstrakce však již prozrazují silný zájem o otázky světla. Podnětný pro něho byl tříměsíční pobyt ve Francii krátce po absolvování studia a také návštěva Expa 58 v Bruselu, kde ho oslovily možnosti propojení umění a techniky. Záhy poté se začal věnovat nejprve geometrické abstrakci a experimentům s motivem kruhu. Obdiv k technice a novému humanismu oslovil v šedesátých letech řadu československých konstruktivisticky orientovaných autorů, s nimiž se Dobeš představil na výstavě Nové citlivosti v roce 1968 (Brno, Praha). V roce 1966 se v Praze na Václavském náměstí konala výstava jeho objektů (Vizuální a kinetické objekty), která odstartovala jeho mezinárodní úspěch na poli světového kinetického umění. V roce 1968 byly jeho zrcadlové kinetické objekty představeny na Documenta 4 v Kasselu, v následujícím roce se účastnil výstavy ARS 69 v Helsinkách, velké výstavy Cinetisme, spectacle, environment v Grenoblu nebo festivalu Nových tendencí v Záhřebu. V roce 1970 se prezentoval prostřednictvím technicky náročného Světelně-kinetického objektu na Světové výstavě v Ósace. Zájem o techniku a scénografii zužitkoval také v kinetickém představení Polymúzický prostor (Piešťany, 1970). Na počátku sedmdesátých let se mu i přes počínající normalizaci podařilo vycestovat do USA, kde v roce 1971 podnikl cestu s American Wind Symphony Orchestra, pro něž vytvářel světelně-kinetický doprovod. Po návratu byl již poněkolikáté vyloučen ze Svazu československých umělců a měl dočasný zákaz vystavovat. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let působil také v oblasti tzv. užitého umění, ve spolupráci s architekty se věnoval navrhování dekorativních prvků v architektuře nebo realizacím ve veřejném prostoru (kinetický objekt v Montevideu, 1969; světelně-kinetický objekt v budově Československého velvyslanectví ve Stockholmu, 1972; optický reliéf ve vstupní hale Československé vědecko-technické společnosti v Bratislavě, 1979), v jejichž rámci rozvíjel nalezené tvůrčí principy za použití materiálů, jako je sklo, plast, kov či beton. Opětovný zahraniční zájem o jeho tvorbu ožívá po roce 1989, např. v roce 2013 byl zastoupen na významné výstavě věnované pohybu v umění 20. století (Dynamo, Grand Palais, Paříž). Jeho tvorba se nachází ve sbírkách celé řady institucí (Slovenská národní galerie, Národní galerie Praha, Museum Milana Dobeše v Ostravě, Museum Folkwang v Essenu nebo Museum of Modern Art v New Yorku).
