Tomislav Gotovac

Faunovo dopoledne

Náhled

Autor Tomislav Gotovac (1937, Sombor - 2010, Zagreb), národnost: chorvatská

Název v originále The Forenoon of a Faun

Rok1963

Materiál a technika16 mm film

Rozměry7min, 40sec

Klasifikace film

Credit LineKunsthalle Praha

Licenční podmínky

Popis díla Tomislav Gotovac byl výrazným umělcem jugoslávské neoavantgardy, jehož osobitý anarchistický přístup k umění je neodmyslitelně propojen s jeho životem v jugoslávském Záhřebu. Ve své umělecké praxi kombinoval praxi vizuálního umění s avantgardou, experimentem, hraným a dokumentárním filmem, performancí, body artem a konceptuálním uměním. Ovlivnila ho zejména kultura Západu, která do Jugoslávie po odluce od Sovětského svazu v roce 1948 začala proudit. Jeho obsesí se stal film, zejména ten hollywoodský, jehož vliv se promítl do jeho raných fotografických performancí. Během šedesátých let vytvářel z nalezených novin nebo jiných fragmentů dadaistické koláže. Paralelně s tím tematizoval otázku genderových rolí, kde se vztahoval k otázce mužsko-ženských vztahů, dynamice touhy, napětí mezi reálným a imaginárním a také kontrastu mezi konzumní společností a každodenní realitou socialismu. V roce 1967 byl autorem prvního happeningu v ulicích Záhřebu. Jeho performance, v nichž se často věnoval běžným každodenním činnostem, nesou sociálně angažované poselství. Jejich důležitou součástí byl on sám a jeho nahé tělo v prostředí města: v roce 1971 se v průběhu své performance pohyboval nahý v ulicích Bělehradu, o deset let později v ulicích Záhřebu. Věnoval se také zkoumání vzájemného vztahu jednotlivce a politických a sociálních systémů. Později reagoval na období post-socialismu a neoliberalismu, ale i otázky globálně řízeného systému založeného na velkých narativech, cirkulovaných v oblasti filmu, umění, politiky a historie. Experimentálně-dokumentární film The Forenoon of a Faun (1963) Gotovac často označoval za svůj tvůrčí manifest, který stojí na počátku jeho experimentální filmové tvorby, jejíž povaha byla silně ovlivněna strukturalismem, ale také mainstreamovou filmovou produkcí Hollywoodu. Film je podobně jako jeho další filmové práce založen na proměnlivém rytmu a provázanosti obrazu se zvukovou stopou, což souvisí s jeho oblibou rádiového vysílání, které mimo film přinášelo pomyslné spojení s celým světem. Film má tři paralelně běžící obrazy, které byly pořízeny snímáním kamerou na stativu. V prvním obrazu je kamera statická a zachycuje pohled na terasu sanatoria, doplněný o hudbu z Godardova filmu Vivre sa vie (My Life to Live). Druhá sekvence snímá starou venkovní zeď, zatímco třetí ukazuje pohled na ulici, kde se několikrát mění vzdálenost snímaného obrazu za doprovodu poměrně dramatické zvukové stopy s hlukem ulice. V první sekvenci byly také nedochované titulky: „It´s necessary to live… self-confidently….“, které se posléze objevovaly také ve druhém a třetím poli. Film byl poprvé promítán v roce svého vzniku na GEFF (Žánrovém a experimentálním filmovém festivalu), kde byl oceněn několika cenami. V nedávné době byl zahrnut do Gotovacovy filmové retrospektivy v Rijece a Ljubljani (2017) a v rakouském filmovém muzeu ve Vídni (2019). Tomislav Gotovac (1937, Sombor – 2010, Záhřeb) pocházel ze Srbska, které bylo součástí Jugoslávie, od roku 2004 používal jméno Antonio Lauer. V roce 1941 se s rodiči přestěhoval do Záhřebu, kde také s výjimkou osmiletého období (1967–1975) prožil celý svůj život. Po dokončení střední školy studoval jeden rok na Fakultě architektury a posléze několik let působil jako úředník; současně se již od počátku šedesátých let věnoval umělecké tvorbě. V roce 1967 se zapsal ke studiu na Akademii divadla, filmu, rozhlasu a televize v Bělehradě, kde absolvoval u oscarového režiséra Aleksandera Petroviče. Po roce návratu do Záhřebu v roce 1976 své práce opakovaně prezentoval doma i v zahraničí. V roce 2007 získal cenu chorvatské asociace vizuálního umění za celoživotní dílo. Zemřel v Záhřebu, po jeho smrti tu z jeho ateliéru vznikl Tomislav Gotovac Institute. Jeho práce v roce 2011 prezentovaly Chorvatsko na 54. ročníku Benátského bienále, v roce 2017 byly zahrnuty na přehlídku Documenta 14 v Kasselu a Athénách. Ve stejném roce se uskutečnila jeho první retrospektiva přinášející zatím nejucelenější průřez jeho tvorbou v Muzeu moderního a současného umění v Rijece. Jeho práce jsou zastoupeny v institucích jako The Art Institute of Chicago, Musem of Modern Art v New Yorku, Centre Georges Pompidou v Paříži nebo Muzeu současného umění v Záhřebu.