Julije Knifer
4.XI–26.XI 85 24.VI–3.VII.85
Autor
Julije Knifer
(1924, Osijek - 2004, Paris), národnost: chorvatská
Název v originále
4.XI–26.XI 85 24.VI–3.VII.85
Rok1985
Materiál a technikagrafit na papíře
Rozměry 88 × 62,5 cm
Klasifikace
kresba
Credit LineKunsthalle Praha
Popis díla Julije Knifer patřil k vlně výrazných neoavantgardních chorvatských umělců, jejichž tvorba je spjata s členstvím v neformálním uměleckém uskupení Gorgona (1959–1966). V roce 1960 namaloval svůj první obraz s motivem meandru, nekonečného motivu poskytujícího svému autorovi silnou vnitřní kontinuitu, ale i překvapivě nevyčerpatelné pole pro projekci vlastní tvůrčí individuality. Větší akcent je tu kladen na proces tvorby než výsledek, což obecně souvisí se zájmem o procesualitu v rámci konceptuálního umění, kde je tento kontemplativní akt upřednostněn před výsledným dílem. Minimalistická barevná paleta je založena na kontrastu černé a bílé barvy, intenzity vzájemného vztahu je dosahováno koncentrovaným a opakovaným nanášením vrstev řady řídkých splývavých vrstev. Zatímco v raných dílech nanášel Knifer nejprve vrstvy bílé barvy, od počátku 80. let klade na povrch nejprve černé vrstvy, dokud nepohltí bělost podkladu. Kniferovy meandry nabízejí různé možnosti čtení, které vyvstávají ve spojitosti se soudobým kontextem. Jednou z nich je anti-malířský postoj negace související s jeho aktivitami v rámci skupiny Gorgona. Původní koncepce jeho tvorby jako antimalby se později změnila na ideu malby bez identity, čímž zůstává přístupná různým interpretacím a dialogu s různými aktuálními uměleckými koncepty. Lze uvažovat o určité formě vnitřního dialogu s modernistickou avantgardou (Kazimir Malevič), která ve volbě obrazové formy nereprezentuje nic mimo sebe. Jsou tu také dílčí spojitosti s americkým minimalismem a abstraktní malbou; největší spřízněnost lze hledat s černými obrazy Ada Reinhardta z poloviny padesátých a průběhu šedesátých let, kde malbě předchází důsledný koncept a současně tu lze mluvit o obsesi opakování formy a znaku a eliminaci barev, které by plátno činily smyslové a materiální. Vertikálně koncipovaná kresba 4.XI–26.XI 85 24.VI–3.VII.85 pochází z Kniferova tvůrčího období (1981–1986), kdy načas opustil malířské médium. Odkaz na procesuální aspekt jejího vzniku je obsažen v samotném názvu, upozorňujícím na časové sekvence opakovaného nanášení černého grafitu na bílý papír. Médiu kresby se Knifer věnoval od roku 1976, přičemž v kontextu jeho tvorby zaujímá zcela autonomní postavení. Od prvotní práce s tužkou přešel k používání grafitu, který díky své specifické bohaté textuře umožňoval intenzivnější nasycení černou barvou a také přinesl ocelový lesk kontrastující svou haptickou materiálovou kvalitou k matu splývavých pláten. Převaha černé barvy zosobňuje téma absence, které lze nahlížet v návaznosti na myšlenky Kazimira Maleviče a jeho Černý čtverec na bílém pozadí. Julije Knifer (1924, Osijek – 2004, Paříž) utrpěl
na frontě během druhé světové války zranění, ze kterého se nikdy zcela
nezotavil. Studium umění absolvoval v padesátých letech na Akademii
výtvarných umění v Záhřebu a díky neutrální pozici Jugoslávie mohl již v
padesátých letech navštěvovat mezinárodní přehlídky Documenta v Kasselu a
Benátské bienále, kde se setkával s aktuálními uměleckými tendencemi.
Progresivní charakter měly také přehlídky Nových tendencí v Záhřebu, jichž se v
šedesátých letech účastnil. Na počátku šedesátých let byly jeho práce
zařazovány na mezinárodní výstavy geometrických konstruktivních tendencí (Art Abstrait Constructif International,
Denise René Gallery, Paříž, 1961;
Konstruktivisten, City Museum of
Leverkusen, 1962), ale byly prezentovány také ve spojitosti se soudobými
tendencemi americké pomalířské
abstrakce a malbou barevných polí (Oltre
l´informale, San Marino, 1963). Obsahové ukotvení jeho tvorby lze však
hledat spíše v konceptuální rovině a anti-malířské pozici ve spojitosti
s jeho členstvím ve skupině Gorgona (1959–1966). V sedmdesátých
letech vznikaly jeho nástěnné realizace pro veřejný prostor s motivem
nekonečného meandru. Díky práci s prostorem se v průběhu osmdesátých
a devadesátých let věnoval také monumentálním diptychům a triptychům a obrazům
umísťovaným do rohu, čímž se mu podařilo zapojit prostor. Devastující válka
v Chorvatsku ho na počátku devadesátých let přivedla do Francie, působil
postupně ve Villa Saint-Clair v Sete, Villa Arson v Nice a
posléze se přesunul do Paříže. V roce 2001 reprezentoval Chorvatsko na 49.
ročníku Benátského bienále, kde motivem meandru pomaloval stěny výstavní síně
v národním pavilonu. Zemřel v Paříži v roce 2004 ve věku 80 let.
V roce 2014 mu byla uspořádána velká retrospektiva v Muzeu současného
umění v Záhřebu (Museum of Contemporary Art). V Praze byla jeho tvorba poprvé představena
v roce 1972 na výstavě Současné
jugoslávské malířství v Národní galerii v Praze.
